Tříletý bratranec se tváří ukřivděně, když z chaotických růžových čar na jeho výkresu nedokážu správně identifikovat traktor. O pár let starší sestřenice se prochází kolem zahrady s neviditelnou kozou na vodítku, krmí ji trávou, palačinkou, sýrem… k velkému pobavení nejstarší ze sourozenců, která si opodál hraje se strašidelnými miminky – zatímco pro ně staví domečky, kde listí je trampolínou a ponožka talířem, soustředěně a zapáleně vymýšlí konverzace mezi miminky. Se smíchem je takto pozoruji… dokud má hlava „mladého dospělého“ nepřepne na smutnou vlnu, která zároveň vnukne nápad pro další článek. Proč už šeříkové háje nejsou paláce a bludiště, proč je prázdný papír zneklidňujícím strašákem namísto příležitosti pro zobrazení fantastické snové scény? Kam se poděla ta extrémně živá fantazie, díky které jsme jako děti viděli svět barevněji, která před „obyčejné“ přidávala předponu „ne-“, a z jakého důvodu jsme o ni museli s věkem přijít?
Rovnou teď prozradím, že titulek článku je záměrně mírně zavádějící. Psychologické teorie totiž napovídají, že nám schopnosti představivosti či fantazie s věkem nejenže neubývá, ale dokonce v dětství ani nedosahuje nejvyšší úrovně!
S propracovanou teorií vývoje kreativity, představivosti a fantazie přišel ruský psycholog Lev Vygotskij. Ve své práci navázal na díla slavných předchůdců kolegů jako např. Wundt, Bühler nebo Ribot.
Před povídáním o samotné teorii se však neobejdeme bez vysvětlení některých pojmů; představivost, fantazie a kreativita spolu všechny úzce souvisí, nejsou však zaměnitelné.
Profesorka psychologie Alena Plháková ve své knize definuje představivost jako „psychický proces, který vede ke vzniku pamětních představ, jež jsou mentálními reprezentacemi dřívějších senzoricko¬vjemových, případně citových zážitků“; jinými slovy, představivost používáme k vyvolávání vnitřních obrazů předmětů či dějů, se kterými jsme se setkali v minulosti.
Pomocí fantazie pak tyto „pamětní představy“ kombinujeme, přetváříme a pozměňujeme, a tím vytváříme „představy, jež nejsou pouhou reprodukcí dříve vnímané skutečnosti, ale je v nich něco pozměněno nebo nového“.
Pro zabránění zmatku je třeba zmínit, že Vygotskij nerozlišuje výše zmíněnou „představivost“ (imagination) od „fantazie“ (fantasy). Používá navíc vlastní pojem „kreativní představivost“ (creative imagination), který je blízký Plhákové definici „fantazie“.
Vygotskij považuje kreativní představivost za „vlastnost rozlišující svět kultury od světa přírody“. Kdybychom v životě spoléhali pouze na zapamatované minulé zážitky, dokázali bychom se sice adaptovat ve známých situacích, ale nebylo by možné na zkušenostech stavět a reagovat tak na jakékoliv neočekávané změny. Kreativita a představivost tedy nejsou schopnosti rezervované pro děti, umělce a vědce – jedná se o „základ veškeré vyšší duševní činnosti“ přítomný u každého z nás.
Populárním názorem zůstává, že fantazie je nejbohatší a nejrozvinutější v dětství, a že o ni s věkem postupně přicházíme. Fantazie dětí se tolik vzdaluje realitě a děti jsou do svých představ tolik zabrány, že se toto tvrzení zdá být samozřejmé…
…vědecky vzato však není zcela pravdivé. Dospělí se od dětí v úrovni kreativní představivosti liší – konkrétně u dětí je tato schopnost méně sofistikovaná. Vygotskij přímo říká, že kreativní představivost je plně rozvinuta až v období dospělosti (nejintenzivnější vývoj probíhá v adolescenci). Rozdíl v kreativní představivostí a fantazii dětí a dospělých je především způsobem množstvím zkušeností – děti měly samozřejmě dosud méně času poznávat svět, a proto je jejich banka zážitků chudší ve srovnání s komplexitou zkušeností dospělých.
K nejintenzivnějšímu vývoji představivosti dochází v období adolescence. Vygotskij mluví o „konvergenci intelektu a představivosti“; intelektem je v tomto případě myšlen především schopnost konceptuálního (abstraktního) myšlení, které se plně rozvíjí mezi 12. a 18. rokem.
„Dítě si dovede představit podstatně méně než dospělý, ale výtvory své představivosti považuje za reálnější a má nad nimi menší kontrolu“, píše Vygotskij. Fantazie je ve skutečnosti v dospělosti komplexnější, jelikož stojí na silnějších konstruktech, a umožňuje daleko bohatší kombinace.
Nedá se tedy říct, že fantazie dospělých je chudší než dětská; pravdou však je, že se tato schopnost v průběhu života mění. Se zvyšováním ponětí o fungování světa sice získáváme zkušenosti, na kterých naše kreativní představivost staví a které ji zdokonalují… existuje však nepopiratelná temná strana jménem požadavky reálného světa a strach ze selhání. Ztráta iluzí ve velké části dospělých zažehne cynismus či jistou otupělost, které kreativitu a fantazii odsouvají do kouta. Vygotskij však zdůrazňuje, že ač se tento vývojový trend objeví u podstatné části z nás, nejedná se o „ztrátu“ fantazie, nýbrž jen propad na méně pokročilou úroveň této schopnosti, na jejíž vrchol se můžeme s vynaložením jisté snahy a trpělivosti vrátit.
