Přečtěte si náš blog

Články o spojistosti jazyka a řeči s fungováním mozku

Když mozek nefunguje správně: Část druhá

V prvním dílu miniseriálu o poruchách fungovaní mozku jsme se podívali bliž na mechanické poškození prefrontálního kortexu, které vede až ke změně osobnosti postiženého a k neschopnosti racionálních rozhodnutí. Také jsme se dozvěděli, jak se lečí epilepsie a jaké jsou občasné bizarní následky této léčby. V druhém díle se seznámíme s poruchou řeči, afázii, a podíváme se bliž na jednotlivé druhy afázií. Dále také zjistíme, jakými těžkostmi trpí pacienti s prozopagnózou, poruchou zrakové percepce, kdy pacient nedokáže rozpoznávat lidské tváře.

První skupinu poruch tedy tvoří poruchy řeči, afázie. Ty mohou vzniknut po mrtvici, odstranění nádoru či mechanickém poškození mozku v oblasti řečových center. Afázie muže mít dvojí průběh. Na jedné straně máme afázií plynulou, tedy Wernickeho afázii, pojmenovanou právě podle oblasti, spojenou s touto poruchou. Plynulá afázie, ji neurologové nazývají proto, že se vyznačuje plynulým mluvením bez významu. Pacient nemá problém produkovat slova a věty, ale věty nedávají smysl, často se objevují neologizmy, tedy nová slova, která si pacient vymyslel. Také je pro pacienta problematické porozumět řeči druhých, identifikovat význam. Na druhé straně hovoříme o Brockově afázii, opět pojmenované podle oblasti v mozku, Brockovho centra řeči. Tato porucha je naopak neplynulá. Pacient produkuje slova velmi těžko, jeho řeč zní, jakoby si nemohl na jednotlivá slova vzpomenout. Věty jsou jednoduché, často se vyjadřuje jen jednoslovně, ale jeho vyjádření mají smysl, slova jsou zasazené do kontextu správně, nenastává problém s porozuměním řeči.

Bezpochyby se dá tvrdit, že obě formy afázie jsou pro pacienta i jeho okolí velmi frustrující, ale při plynulé formě afázie je ztracený význam, takže rozumná verbální komunikace s pacientem v podstatě není možná.

Řeč a celková schopnost verbální komunikace je určitě jednou z oblastí lidského života, která se dá jen těžko kompenzovat. Poruchy zrakové percepce, které mají svůj původ v mozku, jako prozopagnóza, můžu však přinášet komplikace, které si zdravý člověk dokáže představit jen s velkými těžkostmi. Pacienti s takzvanou prozopagnózou nejsou schopní rozpoznávat lidské tváře. Dokážu ohodnotit, že jde o tvář podle jejích častí, ale nedokáží identifikovat jejího majitele. Dokonce při pohledu do zrcadla nevědí, že se vlastně dívají na sebe. Fenoménem prozopagnózy se zabýval i Oliver Sacks ve své populárně-vědecké knize „Muž, který si spletl manželku s kloboukem“. Táto zábavná kniha formou krátkých esejí popisuje různé poruchy a diagnózy, se kterými se autor střetl po čas svojí neurologické praxe.

V tomto díle série o poruchách mozku jsme se seznámili s řečovými poruchami - afáziemi a jejich různými formami. Také jsme se dozvěděli o poruše vnímaní tváří. Na závěr tohoto seriálu doporučím knihu Olivera Sackse, kde si můžete o problematice rozšířit obzory.

Jak to je ve skutečnosti s Eskymáky? Mají opravdu několik názvů pro sníh?

Určitě jste se již setkali s informací, že obyvatelé severských zemí, kde sníh pokrývá zem většinu roku, mají právě pro sníh několik názvů, dokonce možná až několik desítek různých slov, či slovních kategorií, které popisují různé typy sněhu. Tento známý mýtus se rozšířil i na jiné kultury, například obyvatele Sahary a jejich kategorie pro písek. Popsaný efekt je údajně způsoben kvalitativně odlišným vnímáním příslušníků dané kultury a schopností rozlišit různé kategorie ať už písku na Sahaře nebo sněhu na severním pólu. Málokdo však ví, jak tento mýtus vznikl. Autory, kteří stojí za touto informací, jsou pánové Whorf a jeho kolega Sapir, kteří již v šedesátých letech vyslovili myšlenku, že jazyk, konkrétně jazykové kategorie, ovlivňují zrakové vnímání (známe ji pod názvem hypotéza jazykové relativity). Takže podle jejich názoru to, že určitá kultura má několik jazykových kategorií pro sníh, způsobuje kvalitativně rozdílné, přesnější vnímání samotného sněhu, jeho barvy, či struktury.

Tato myšlenka vědecký svět zajímá dodnes, přestože její původní forma, právě ta se sněhem u Eskymáků a pískem na Sahaře, už není středem akademického zájmu. Pozornost se později zaměřila hlavně na barevné kategorie a vnímání barev kulturami, které mají tyto kategorie diametrálně odlišné.

V experimentech se vědci zaměřili na zkoumání barevných kategorii a následně na rozpoznávání rozdílů mezi barvami ze stejné barevné kategorie (například různé odstíny modré) a rozdílné barevné kategorie (modrá a zelená). Příslušníci různých kultur absolvovali tento experiment a výsledky nebyly ani zdaleka tak jednoznačné, jak předpokládali Sapir a Whorf, když hypotézu jazykové relativity popisovali.

Zjištění odhalila, že ačkoli je rozpoznávání barev z různých barevných kategorií rychlejší, platí to pouze pro pravou polovinu zorného pole. Autoři to vysvětlují tak, že pravé zorné pole je spojeno s levou mozkovou hemisférou, kde jsou lokalizovány centra řeči (Brockova a Wernickeoho oblast) a tedy i centra jazykových kategorií. Tento výsledek podporuje myšlenku, že jazykové kategorie pomáhají při zrakovém vnímání, ale v běžném životě, kde využíváme obě oči a zorné pole nevnímáme jako rozdělené na pravou a levou část, je tento efekt zanedbatelný.

Z výzkumů vnímání barev různými kulturami, které využívají různé slovní kategorie pro barvy se tedy nepotvrdilo, že by naše slovní kategorie výrazně ovlivňovaly vnímání. Pokud bychom tyto poznatky aplikovali do původní hypotézy o Eskymáky a sněhu, pravděpodobně bychom přišli na to, že za eskymáckímy názvy pro sníh není jejich přesnější vnímání struktury a barvy sněhu, ale spíše období, kdy sníh napadl, nebo jeho množství.

Tento poměrně oblíbený mýtus je tedy pravdivý jen z malé části a v běžném životě je téměř nepostřehnutelný.

Zdroje:

Gilbert, A. L., Regier, T., Kay, P., & Ivry, R.B. (2006). Whorf hypothesis is supported in the right visual field but not the left. PNAS, 103( 2), 489–494. Kay, P,. & Kemton, W. (1984). What Is the Sapir-Whorf Hypothesis? American Anthropological Association, 86, 65-79. Regier, T., & Kay, P. (2009). Language, thought, and color: Whorf was half right. Trends in Cognitive Sciences, 30(10), 1-8.

Zvyšuje poslech klasické hudby inteligenci?

Tak jak je tomu u mnoha mýtů, i tzv. Mozartův efekt má reálný podklad ve vědeckých výsledcích a mýtus z něho dělá až následná chybná interpretace.

Bylo to v roce 1993, kdy prestižní vědecký časopis Nature publikoval výzkum Dr. Rauschera a jeho kolegů, ve kterém zjistili, že 10 minutový poslech Mozartovy klavírní sonáty K448 vede k nárůstu skóre v části Standford-Binetova inteligenčního testu. Účastníci výzkumu nevyplňovali celý test, jenom jednu část, která měří schopnost vizuoprostorového usuzování. Výkon těch, kteří poslouchali sonátu byl vyšší v přepočtu na IQ skór o 8-9bodů, zatímco ostatní účastníci, kteří seděli v tichu nebo poslouchali relaxační instrukce nezaznamenali nárůst.

Zpráva to byla atraktivní, protože zdánlivě řešila důležitý sociální a ekonomický problém: jak zaručit vysokou inteligenci svých potomků. Našla si proto svou cestu i do popularizačních médií, kde už ale kolovaly její poněkud fantastičtější verze: "Poslech Mozartovy hudby zvyšuje inteligenci", nebo také že když dítě poslouchá jakoukoliv klasickou hudbu v raném věku, bude později inteligentnější a vůbec, osobnostně zralejší. V americkém státě Georgia dokonce uzákonili, že každá nová matka dostane CD s klasickou hudbou, na Floridě musela v jeslích znít klasická hudba každý den.

Potíž je ale v tom, že pozitivní efekt klavírní sonáty na výkon v testu byl ve vzpomínaném výzkumu jenom dočasný a také v tom, že není možné výsledek jednoho úkolu interpretovat jako zvýšení celkového intelektového nadání. A v neposlední řadě se ve výzkumu mluví o jediné klavírní sonátě, nevíme jaký efekt by mělo poslouchání jiné sonáty od Mozarta, nebo možná od jiného skladatele, nebo jiné hudební formy s použitím jiných nástrojů než je klavír, a pod.

Mozartův efekt nezachvátil ale jenom laickou veřejnost. Kromě autorů původního výzkumu se o vztah hudby a vizuoprostorových schopností začalo zajímat více odborníků. Replikace původního výzkumu přinesly smíšené výsledky – některé původní výsledky potvrdily, ale většina ne. Jiní autoři pozorovali také pozitivní vliv Schubertovy hudby nebo mluveného slova na vizuospaciální funkce, jiní nenalezli změnu v úkolu po poslechu jakékoliv hudby nebo ticha či slova. Velká statistická analýza těchto studií uzavírá, že pokud se efekt nalezl, byl zanedbatelný. Otázkou jestli déledobé poslouchání klasické hudby zvyšuje celkové IQ i na několik let, se nikdo nezabýval, protože k tomu nebyl důvod. Neexistuje tedy žádný důkaz, že by poslech klasické hudby zvyšoval inteligenci.

Jedna skupina odborníků se domnívá, že příznivý efekt Mozartovy sonáty mohli někteří výzkumníci pozorovat proto, že hudba jako taková vede ke zvýšení celkového nabuzení organizmu, což má nepřímý pozitivní efekt na výkon v jakýchkoliv kognitivních úlohách, i to ale jenom dočasný. Optimističtější odborníci usuzují, že zpracování hudby a vizuoprostorové schopnosti využívají v mozku ty samé struktury, a proto jsou vzájemně propojené.

Dobrou zprávou pro milovníky jakékoliv hudby ale je, že lidé, kteří hrají na hudební nástroj, dosahují lepších výsledků v testech slovní paměti, mají lepší výslovnost v cizím jazyku, který se učí, a také lepší exekutivní funkce. Hra na hudení nástroj tedy může posloužit jako účinný kognitivní trénink.

Exekutivní funkce

Pod pojem exekutivní funkce jsou řazeny ty poznávací neboli kognitivní procesy, které zajišťují samostatné a účelné jednání a myšlení člověka. Stojí za plánováním, organizací činností a myšlení a jejich vzájemnou souhrou. Samotné slovo exekutivní se překládá jako výkonnostní neboli řídící. Někteří odborníci považují exekutivní funkce za nadřazené ostatním kognitivním funkcím (jako jsou paměť, pozornost, myšlení, řeč…) a předpokládají, že jsou spíše odpovědné za to, ZDA a JAK naplánujeme, zahájíme a ukončíme činnost. Kognitivní funkce se pak spíše vztahují k tomu, CO a KOLIK toho budeme dělat.

Součástí exekutivních funkcí jsou pak i vůle a schopnost průběžné kontroly a opravy případných chyb. Dále schopnost řízení pozornosti žádoucím směrem a odklon od nežádoucích podnětů, předjímání budoucích dějů, sebekontrolu, formulaci realistických cílů a určování priorit. Díky exekutivním funkcím se nám daří sladit provádění více činností najednou, rozpoznávat chyby a poučit se z nich, přizpůsobit se (nečekaným) změnám. Umožňují nám plánování a organizování všeho druhu, řešení problémů a efektivní využívání času.

Exekutivní funkce představují nejvyšší úroveň mentálního řízení a integrace.

Narušení exekutivních funkcí tak de facto zasahuje do veškerého chování. S tzv. „dysexekutivním syndromem“ se setkáváme u lidí s vaskulární, frontotemporální nebo Alzheimerovou demencí, u traumatického poškození mozku, někdy i u epilepsie. Za zhoršením exekutivním funkcí nejčastěji stojí poškození frontálních neboli čelních laloků mozkové kůry. Poškození může mít za následek různorodou skupinu projevů, ale tradičně mezi nimi dominuje porucha vytváření plánů a řešení problémů, problémy se zahájením jednání, tendence k ustrnutí na tématech nebo myšlenkách, snížená je i plynulost řeči. Často se přidává nedostatek kontroly nad vlastním chováním, impulzivita, agresivita, apatie a zejména bývá zhoršena schopnost náhledu na své chování a svůj mentální stav.

Pro zlepšování nebo rehabilitaci exekutivních funkcí je velice prospěšné provádění činností nebo úkolů, ve kterých je zapotřebí plánovat řešení a provádění úkolu, nebo současně sledovat několik dějů a operovat s nimi. Zlepšení těchto schopností Vám umožní daleko efektivněji jednat a využívat svůj volný i pracovní čas.

Verbální dovednosti

prokazují dovednost člověka účelně zacházet s jednotlivými písmeny, slovy, vztahy mezi slovy a pojmy. Zahrnují porozumění slovním sdělením, schopnosti pohotově užívat znalosti jakzykových pravidel, slovní zásoby, schopnosti prozumět jazykovým významům a vztahům, pochopení struktury a principiální zákonitosti a pravidla jazyka jako celku. Není nutná znalost pravopisné formy.

"Řečník má vyčerpat téma, nikoli posluchače."

– Winston Churchil

Trénink verbálních dovedností vám pomůže lépe využívat náš jazyk, lépe s ním pracovat. Pomůže nám vhodněji zacházet se slovy v běžné konverzaci, lépe porozumět druhým, vhodněji formulovat své myšlenky. Zlepšuje se tvorba a zacházení s pojmy, zjemňuje se cit pro vnitřní jazykovou a sémantickou logiku, gramatiku.

V rámci verbálních schopností se do hry dostává také trénink krátkodobé a dlouhodobé paměti, prostorové orientace (např. vyhledávání slabik), pozornost, rychlost a pojmově-logické myšlení.

Úroveň verbálních schopností má vliv na širokou paletu oblatí našho života. Počínaje mezilidskými vztahy (jak dobře dokážeme formulovat svá sdělení, ale také pochopit sdělení druhých směrem k nám), výkonnostní oblast (práce, formulování pracovních sdělení a jejich efektivita), dále práce s obecnými pojmy a jejich porozumění, správný výklad, tím pádem i rozšíření naší informovanosti, ev. informovatelnosti.

"Každé zbytečné slovo je zbytečné."

– Jára Cimrman

Jazyk, potažmo lidská řeč je velmi složitá soustava znaků a signálů, a vztahů mezi nimi, a je vlastní právě lidem. Je to vlastnost charakteristická pro současný lidský druh, a v dnešní době se bez ní neobejdeme. Je tedy důležité ji umět vhodně používat a pracovat na efektivitě našich sdělení, ale i naslouchání.

"Naslouchejte lidem a oni vám řeknou, kdo jsou."

– John King