Dokážeme změnit svou osobnost? Část II.

Podobné články

Dokážeme změnit svou osobnost? Část I.

Novoroční předsevzetí jsou dobrá věc, ale často končí neúspěchem. Proč tomu tak je? Pokud si dáme za cíl častější návštěvu posilovny nebo méně hodin strávených u televize, hraje v úspěchu hlavní roli především disciplína. Co když ale toužíme změnit své chování? Ze samotáře se stát vyhledávaným společníkem nebo zvýšit psychickou odolnost vůči událostem, které nemůžeme ovlivnit? To je předsevzetí o poznání složitější a v neúspěchu se kromě slabé disciplíny promítá také naše vnitřní nedůvěra v dosažení opravdu trvalé změny.

Po dlouhou dobu panoval v odborných i laických kruzích názor, že lidská osobnost je daná a neměnná. Snahy o její změnu byly považovány za boj s větrnými mlýny. Jedna z nejznámějších teorií osobnosti vznikla v 90. letech 20. století. Jednalo se o rozsáhlý výzkum, jehož cílem bylo zjistit co nejpřesnější esenci vlastností, ze kterých se lidská osobnost skládá. Výstupem bylo definování pěti základních rysů osobnosti. Říká se mu Pětifaktorový model osobnosti, neboli Velká pětka (Big five). Jde o pět škál neboli dimenzí, které se u nás ujaly pod pojmy přívětivost, svědomitost, otevřenost vůči zkušenosti, extraverze a neuroticismus.

Způsob, jakým vědci na tyto škály přišli, byl poměrně originální. Na začátku vzali slovníky a sepsali všechna přídavná jména. Poté z nich vyfiltrovali taková, kterými může být popsaný člověk. V dalším kroku z dlouhého seznamu vyfiltrovali pouze přídavná jména, která označovala lidský rys nebo vlastnost. Takto získaná slova pak rozdělili do pěti velkých skupin, tedy do Velké pětky.

Pětifaktorový model osobnosti

Přívětivost - tato dimenze určuje způsob, jakým vstupujeme do kontaktu s ostatními lidmi. Vysoká míra tohoto faktoru zahrnuje příjemné až vřelé vystupování, obětavost a ochotu pomoci. Jedinci záleží především na dosažení harmonie ve vztazích a nedělá mu problém ustoupit v konfliktu. Důvěřuje ostatním a volí raději spolupráci než rivalitu. Naopak nízká míra této vlastnosti se vyznačuje popudlivostí, nepřátelstvím a soupeřivostí.

Vysoká míra: Dobrosrdečný, laskavý, snášenlivý, srdečný, skromný, smířlivý

Nízká míra: Panovačný, útočný, pomstychtivý, bezcitný, despotický, konfliktní

Svědomitost - podstatou této dimenze je zodpovědnost, motivace a vytrvalost. Člověk s vysokou mírou této dimenze je snem každého zaměstnavatele - je spolehlivý, disciplinovaný, náročný na detail a umí skvěle plánovat svoji práci. Pořádkumilovný a pečlivý je i v osobním životě. Rád se také vzdělává a nepotřebuje k tomu vnější motivaci. Naopak nedostatek v této dimenzi se projevuje leností, nedbalostí, chaotičností a nízkým zaujetím k plnění cílů a povinností.

Vysoká míra: Spolehlivý, pracovitý, přesný, pořádkumilovný, zodpovědný, pečlivý

Nízká míra: Bezcílný, nedbalý, líný, nesvědomitý, chaotický, nevytrvalý

Otevřenost vůči zkušenosti - této dimenzi můžeme rozumět jako tendenci k vyhledávání nových zkušeností a prožitků. Člověk s vysokou mírou je tolerantní k novému, má bujnou fantazii a zajímá se o umění. Osobnost je inteligentní a kultivovaná. Vytváří si nezávislý úsudek a má sklon přinášet originální nápady. Naopak člověk s nízkou mírou této dimenze je konzervativní a spíše realistický. Nekriticky přijímá tradiční postupy a má sklon žít podle dogmat. Také emoční reakce mohou být utlumené.

Vysoká míra: Zvídavý, originální, tvořivý, obrazotvorný, inteligentní, kultivovaný

Nízká míra: Konvenční, pragmatický, realistický, nepřizpůsobivý, neinteligentní, nevzdělaný

Extraverze - Jak už název napovídá, tato dimenze popisuje, nakolik jsme společensky aktivní. Člověk s vysokou mírou extraverze vyhledává společnost ostatních lidí. Rád je středem pozornosti a užívá si energií nabité diskuze. Je dobrý organizátor a svou výřečností a šarmem umí zaujmout ostatní. Samota jej může silně vyvést z míry. Naopak na protipólu stojí člověk, kterému samota nevadí a může ji dokonce vyhledávat. Když jde do společnosti, spíše se kontaktu straní. Rád si povídá s méně lidmi, které dobře zná.

Vysoká míra: Společenský, aktivní, povídavý, družný, průbojný, smělý

Nízká míra: Uzavřený, málomluvný, plachý, nesmělý, samotářský, tichý

Neuroticismus - Tato dimenze rozlišuje, jak jedinec reaguje na frustrující situace. Na jejích pólech jsou psychicky labilní a stabilní rysy osobnosti. Vysoká míra neuroticismu se vyznačuje snadnou podrážditelností nebo výbušností. Velmi rychle dochází k vyčerpání psychických sil. Jedinec se cítí zranitelný, nervózní a nejistý. Často prožívá strach, obavy a smutek. Má tendenci k pláči. Na opačném pólu je osoba vyrovnaná, klidná a bezstarostná. Dokáže držet své emoce na uzdě a má zdravý nadhled.

Vysoká míra: Napjatý, neklidný, labilní, nejistý, vznětlivý, popudlivý

Nízká míra: Klidný, uvolněný, vyrovnaný, stabilní, sebejistý, nezdolný

U všech těchto vlastností se předpokládalo, že jsou stabilní a nelze je trvale změnit. Teprve až studie z roku 2013 ukázala, že to není pravda. Výzkumu se zúčastnilo osm tisíc Australanů, kteří vyplnili dotazník mapující jejich osobnostní rysy. Po čtyřech letech pak odpovídali opět na ty samé otázky. Výzkumníci byli přesvědčení, že rysy zůstanou stejné, ale oproti očekávání se změnily. A to natolik, že ovlivnily celkovou spokojenost se současným životem.

Věříte, že dokážete trvale změnit svou osobnost, nebo jste k těmto úvahám spíše skeptičtí? V obou případech si nenechte ujít náš příští článek, ve kterém popíšeme jednotlivé kroky, jak této trvalé změny dosáhnout.

Teorie motivace podle Maslowa

Americký humanistický psycholog Abraham Harold Maslow se do paměti poválečných generací dostal díky své teorii hierarchie potřeb (1943), které nás motivují k veškerému našemu chování a jednání. Maslow věřil, že každý člověk má předpoklady k tomu, aby dosáhl životního naplnění, pouze k tomu musí překonat několik překážek v podobě naplnění nižších potřeb. Oproti tehdejšímu trendu, kdy se psychologické teorie zabývaly spíše tím „špatným“ v nás, to byla zajímavá změna a teorie nemohla zůstat bez povšimnutí.

Maslow rozdělil potřeby do pomyslné pyramidy podle toho, s jakou intenzitou na nás potřeby naléhají. V nižších patrech se nacházejí potřeby, které jsou důležité pro naše individuální i společenské přežití. Vyšší patra nejsou nutná pro přežití, ale přispívají k dlouhodobé spokojenosti a rozvíjí náš osobnostní potenciál. Ústředním principem této teorie je růst do vyšších sfér pomyslné pyramidy pouze za předpokladu uspokojení nižších potřeb.

A o které potřeby vlastně jde? Ve stručnosti se s nimi seznámíme:

Fyziologické potřeby - jde o vůbec nejzákladnější potřeby, díky jejichž naplňování je člověk naživu. Jde o potřeby, které zajišťují udržení rovnovážného stavu našeho organismu (tzv. homeostáza). Spadá sem potřeba jezení, dýchání, pohybu, spánku, rozmnožování, vyměšování, nebo například potřeba smyslové stimulace a odstraňování bolesti. Začne-li být některá z potřeb neuspokojena, tělo si velmi rychle vyžádá naši pozornost a úporně se hlásí o naplnění dané potřeby.

Bezpečí a jistota - další silnou potřebou je vyhýbání se nebezpečí, neznámým a ohrožujícím podnětům. Naplněním této potřeby je vyhledání jistoty, spolehlivosti a stability. Patrné je naplňování této potřeby ve chvíli, kdy zabezpečujeme svá obydlí nebo uzavíráme pojistky. Jistotu vyhledáváme v otázkách svého zdraví, zaměstnání nebo rodiny.

Sounáležitost a láska - potřeba, díky které udržujeme příbuzenské, partnerské a přátelské vztahy. Touha po intimitě, potřeba někam patřit, milovat a být milován. Sem spadá také život v komunitě lidí, se kterými nejsme jen pro pocit jistoty, ale právě pro pocit sounáležitosti. Tato prostřední potřeba chrání člověka před samotou, depresemi a úzkostností.

Uznání a sebeúcta - tato potřeba vychází z touhy člověka být uznán jak okolím, tak sám sebou. Mohlo by se zdát, že uznávat sám sebe je jednoduché, ale dosáhnut opravdové a ryzí sebeúcty může být dlouhý životní proces. Právě proto se tato potřeba nachází až téměř na vrcholu pyramidy. Ne každému se podaří tuto potřebu naplnit.

Seberealizace - potřeba rozvinout svůj potenciál, své schopnosti a talent. Potřeba osobnostního růstu, touha po vědění a estetických zážitcích. Na nejvyšším vrcholu si Maslow představoval ještě potřebu sebetranscendence neboli duchovní potřebu. Maslow definuje seberealizované osoby jako tvořivé, spontánní, bez předsudků, etické a nezávislé na vnějších autoritách. Ne každý má předpoklady obstát v potřebách seberealizačního charakteru. Pokud ano, přichází naplňování těchto potřeb obvykle až po období středního věku. Podle Maslowa se podaří uspokojit své potřeby růstu pouze u 1 % lidí.

Pětici potřeb rozdělil Maslow ještě na dvě skupiny – na potřeby nedostatkové a potřeby růstové. Do nedostatkových patří 1. až 4. skupina potřeb a daly by se shrnout jako ty, díky nimž si uchováváme fyzickou a psychickou pohodu. Do růstových potřeb patří 5. skupina –seberealizace, tedy rozvoj potenciálu, touha po vědění, duchovnu a estetice. Růstové se nazývají proto, že nám dávají možnost přesáhnout sami sebe.

To, jakým způsobem zacházíme s uvědomováním a uspokojováním svých potřeb, je značné závislé na kultuře, ve které se nacházíme. Ta může některé potřeby upřednostňovat a jiné opomíjet (například konzumerismus -1- na úkor duchovna -5-).

Kritika teorie

Maslowova teorie hierarchických potřeb bývá někdy zpochybňována příklady, kdy je jedinec navzdory svým neuspokojeným fyziologickým potřebám schopen dosáhnout pozoruhodných počinů. Jako příklad lze uvést židovské hudebníky v koncentračních táborech, kteří během svého strastiplného pobytu vytvořili nádherná orchestrální díla a měli možnost je spolu s ostatními vězni realizovat přímo v táborech. Podle kritiků k těmto počinům z oblasti růstových potřeb docházelo bez naplnění jakékoli potřeby z řad nedostatkových. Což značně nabourává hierarchickou teorii. Naštěstí i pro tento příklad existuje vysvětlení. Proto, aby člověk mohl seberealizačně tvořit, není natolik nutná psychofyzická pohoda v daný moment, ale fakt, že si uspokojením základních nedostatkových potřeb jedinec prošel v průběhu svého života. Pokud tedy někdo prožije klidné dětství, nechybí mu základní zajištění, láska rodičů a úcta okolí (potažmo sebeúcta), získá pak předpoklady k úspěšnému uspokojování růstových potřeb. Může pak nastat situace, která vše dobré převrátí v katastrofu, ale najdou se (a našli) jedinci, kteří rostou na úkor těmto událostem.

Cenové kotvy: Čísla, která ovlivňují vaši útratu

Vzpomínáte si, jak řešil nepříjemné povinnosti hrdina dobrodružných románů Tom Sawyer? Z pracného a zdlouhavého natírání plotu udělal zábavu, kterou mu mohli ostatní jen závidět. A když už závidí, proč jim rovnou celou práci nepřenechat a ještě na tom nevydělat? Tak Mark Twain ve své knize před více jak stoletím zachytil jev, který dokáže proměnit zábavu v práci a práci v zábavu. Jste si jistí, že dokážete jedno rozeznat od druhého?

Lidské preference bývají vrtkavé a stejně nestabilní může být i rozdíl mezi příjemným zážitkem a nepříjemnou povinností. Řekněme, že vám nabídnu slušnou částku za to, že budete účinkovat ve filmovém komparzu. Musíte se dopravit na natáčení, navléct se do kostýmu a procházet se sem a tam mezi kulisami. Ke všemu si to nakonec se slibovanou odměnou rozmyslím a žádné peníze vám nenabídnu, takže se do práce můžete pustit leda zadarmo. Předpokládám, že teď už se do ní příliš nepohrnete. Ale co kdybych začala jinou nabídkou? Můžete si zahrát ve filmu! Dostanete kostým a budete se pohybovat mezi skutečnými kulisami. Takovou možnost nemá každý a samozřejmě si za ni budete muset náležitě zaplatit. A co teprve když vám tahle příležitost spadne do klína úplně zadarmo! První nabídka nastavila laťku a druhou s ní budete chtě nechtě srovnávat. Když byli při jednom z výzkumů účastníci rozděleni do dvou skupin a každá dostala jinou nabídku, jednou na placený a podruhé na proplácený poslech recitace, zájem zúčastnit se jí zadarmo později vyjádřilo podstatně více těch, kteří byli nejdříve seznámeni s nutností za ni zaplatit. Možná si říkáte, že nejste hloupí, víte, že se komparzu platí, a na podobnou nabídku byste rozhodně nekývli. Ale co když žádnou podobnou předchozí zkušenost nemáte? Věděli byste, jestli za zážitek s chutí zaplatit, nebo peníze sami požadovat?

Jsme bytosti zvyku a návaznosti. Naše volby se odvíjí od těch předchozích. Jakmile poprvé něco koupíme za určitou sumu, částka se nám dostane pod kůži a řídí naše další rozhodnutí. Tahle sudička nám tedy předurčuje, kolik jsme ochotní za stejné nebo podobné zboží utratit. Zkuste se teď zamyslet nad věcmi, které běžně kupujete. Je jejich přínos nebo potěšení, které vám přináší, úměrné částce, kterou jste na ni museli vydělat, nebo jste si prostě zvykli? To, že jste se jí vy a mnoho dalších konzumentů podřídili, ještě nezaručuje, že je opravdu rozumná. Klidně by totiž mohla být stanovena i náhodně. Když výzkumníci předvedli studentům zboží v hodnotě od deseti do sta dolarů, položili jim otázku, jestli by si daný předmět koupili za cenu určenou náhodným dvojčíslím. To představovalo výchozí bod pro jejich odpověď na druhý dotaz: Kolik byste byli ochotní za něj maximálně zaplatit? Lidé s vyšším počátečním číslem pak za zboží nabízeli vyšší sumy než ti, kteří náhodou dostali číslo nižší. Dokážete si představit, že za víno dobrovolně zaplatíte o 80% víc jen díky nahodilé cifře, která stála na počátku vašeho rozhodnutí?

Není snadné přiznat si, že naše představa o hodnotě věcí je poněkud mlhavá a snadno ovlivnitelná. Pokud ale jednou u pokladny zahoříte neodolatelnou touhou udělat prodavačce obsáhlou přednášku na téma „za nás byl chleba levnější“, zkuste si vzpomenout, že cenové kotvy dřímou i ve vaší hlavě.

Zdroj:

Ariely, D., Loewenstein, G., & Prelec, D. (2006). Tom Sawyer and the construction of value. Journal of Economic Behavior and Organization, 60(1), 1-10.

Přečtěte si náš blog