Přečtěte si náš blog

Jak působí Mozartova hudba na analytické schopnosti

22. června 2017

Hudba rozvíjí matematické vzdělání, říká Tereza Pařilová. Sama je toho skvělým příkladem: opustila kariéru harfenistky, aby vystudovala informatiku. Zároveň ve výzkumném centru CEITEC zkoumá vliv hudebního vzdělání na mozek a jeho funkce. V hudbě vidí možný lék po úrazech mozku nebo při demencích.

Souvislost hudby a kognitivních schopností proslavil kontroverzní Mozartův efekt. Jaký je skutečný vliv Mozartovy skladby na kognitivní schopnosti?

Zjistilo se, že když děti na druhém stupni základní školy a vysokoškoláci poslouchali úryvek z Mozarta ze sonáty K. 448, zlepšila se jim krátkodobá schopnost analytického matematického uvažování oproti situacím, kdy poslouchali jakoukoli jinou sonátu nebo neposlouchali nic. Efekt nicméně trval relativně krátce po poslechu úryvku, který nebyl moc dlouhý, trval asi jedenáct minut.

Moje kolegyně MUDr. Klára Štillová tento efekt studovala na epilepticích. Zjistila, že pokud jim v určitých intervalech dlouhodoběji pouští tuto jedenáctiminutovou ukázku, do značné míry tím eliminuje epileptické záchvaty. Sonáta tedy ovlivňuje část mozku, která u dětí stojí za oním zlepšení analytického matematického myšlení – a zároveň stimuluje i oblasti, které jsou postižené u epileptiků a které mohou u každého z nich ležet jinde. Cílí zřejmě na nějaké společné centrum, které mozek ovlivňuje natolik, že epileptické výboje potlačí.

Jak je to možné – a proč zrovna u této sonáty?

To zatím není úplně probádané. Určitě záleží na intervalech, které následují po sobě, pokud tam máte například kvartu, kvintu, oktávu, přeskakujete do jiné tóniny… Podstata tkví v tom, že jdou po sobě přesně v tomto sledu. Pokud byste obrátil akordy nebo sonátu zahrál v jiné tónině, tak efekt zmizí. Závisí na frekvenci tónů, frekvenci celého zvuku, způsobu poskládání akordů – a posun do jiné tóniny by změnil i neurofyziologické vlastnosti.

Aktuálně na výzkumu spolupracujeme s inženýry, kteří studují fyzikální vlastnosti daného úryvku sonáty, aby je mohli porovnat po přesunu skladby do jiné tóniny nebo s jinými sonátami. Právě fyzikální vlastnosti jsou, myslím, podstatné. Mozart skladbu samozřejmě nenapsal, aby s ní šel léčit epileptiky – ale podařilo se mu napsat ji tak, že vlastnosti daného zvuku mají na mozek tyto účinky.

Mozartův efekt se tedy týká situačního efektu hudby na posluchače. Existují i dlouhodobé efekty?

Víme zcela určitě, že provozování hudby – aktivní i pasivní – rozvíjí i další kognitivní činnosti. Pokud porovnáte žáky základních uměleckých škol s dětmi, které nehrají vůbec na nic, jsem přesvědčená, že jejich analytické myšlení a schopnost myšlenkového skládání věcí do celků je na mnohem vyšší úrovni.

Představte si klavír: hrajete dvěma rukama a každou z nich něco jiného – což si mozek musí spojit. Mozek je skvěle vycvičený ve spojování věcí, které spolu nesouvisí. Zároveň umí oddělovat motoriku levé a pravé ruky – a k tomu ještě nohy, pokud hrajete s pedálem.

Existují ostatně terapie založené na tom, že se lidé učí hrát na hudební nástroje – ať už se jedná o arteterapii, muzikoterapii nebo schopnosti učit se oddělovat levé a pravé ruky, po mrtvicích, degenerativních onemocněních a podobně. Hudba zcela určitě působí i v dlouhodobém horizontu – a všechno se to samozřejmě týká mozku. V mozku všechno končí – nebo naopak začíná, chcete-li.

A u zdravých lidí?

Je prokázané, že pokud hrajete na hudební nástroj, zvětšují se vám určité oblasti v mozku a máte lepší analytické a matematické myšlení. O profesionálních hudebnících se říká „jsou to hudebníci“ – a myslí se tím, že jsou zabředlí výhradně v hudební oblasti a nemají třeba obecný nebo nějak specifický přehled. Oni přitom mají skvělé předpoklady, aby byli i výbornými matematiky, pokud by měli šanci se k tomu dostat a rozvíjet. Ta část hemisféry, která je větší u matematiků, je větší i u těch hudebníků; obojí je spolu silně spojené.

Takový vztah je i námětem vašeho výzkumu, ve kterém zkoumáte vliv hudby na mozek. Co přesně se pokoušíte zjistit?

Chceme zjistit, jaký je rozdíl ve vnímání vážné hudby u umělců, kteří se jí živí a přichází s ní do styku denodenně – a u pasivních posluchačů. Lidí, kteří rádi poslouchají vážnou hudbu, chodí na koncerty, ale nehrají na žádný hudební nástroj a neznají noty nad rámec běžného vzdělání. Snažíme se zjistit, jestli dlouhodobé vzdělávání v klasické hudbě přispívá k rozvoji určitých částí mozku, jak se liší jeho aktivace při poslechu té které ukázky, jestli je aktivnější u profesionálních hudebníků nebo u ostatních.

Já bych ještě ráda zkusila – ale to už se jedná o další cíl – jestli může hudební vzdělávání nebo hra na hudební nástroj pomoci jako způsob terapie u neurodegenerativních onemocnění. Podobně jako funguje Mozartův efekt u epileptiků: myslím, že takovou možnost dokazuje. Uvidíme, jestli výzkum prokáže signifikantní rozdíly mezi profesionálními a neprofesionálními hudebníky, případně jednotlivými nástroji: jestli může být efekt odlišný třeba u dechařů než u lidí, kteří více používají prsty – klavíristů, smyčcařů…

Doufám, že pokud něco objevíme, mohli bychom studii rozšířit i na práci s pacienty, ať už by se jednalo třeba o epileptiky, lidi po mrtvici nebo třeba s demencí. Umím si představit, že by bylo možné pozitivně ovlivnit terapii třeba u Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby.

Je možné dát čtenářům nějaké obecné doporučení, jestli jim hudba může pomoct, aby se třeba lépe soustředili v práci?

Pokud jde o soustředění, tak zcela určitě doporučuji toho Mozarta – a můžete ho poslouchat několikrát dokola, aby měl dlouhodobý efekt. Ten krátkodobý, jak jsem říkala, nepřetrvává, může mít vliv maximálně pár hodin.

Jinak bych obecně pro zdravého člověka doporučila vybrat si, co vám vyhovuje a co je ve vašem rytmu. Některá hudba je rychlá a člověk je pak možná až příliš excitovaný – a jiná zase příliš pomalá a člověk je usínavý, zpomalenější. Rytmus těla je u každého jiný, takže jde spíš o to, najít si vlastní hudbu. A nemusí se nutně jednat o tu klasickou. Stejně jako ve svých výzkumech žádáme subjekty, aby si vybrali vlastní hudbu, která se jim dobře poslouchá, tak můžu vám doporučit najít si tu svoji, která vám dobře vyhovuje. Aby vám ani nepumpovala tep, ani jste u ní neusínal.

  přečteno 2562×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Vojtěch Pišl
Vojtěch Pišl vystudoval bakalářskou psychologii na Masarykově univerzitě, na dílčích kurzech studoval například na maďarské ELTE, dánské Aalborg University nebo londýnské The Coaching Academy. V Praze a Hannoveru získal vzdělání jako neurofeedbackový terapeut, několikrát z finančních důvodů odmítl přijetí ke studiu neurověd na Maastricht University, aby se nakonec rozhodl, že chce prací v první řadě vydelávat a začal pracovat jako finanční analytik. Neurovědám a psychologii se od té doby věnuje ve volném čase jako publicista a překladatel: v poslední době mu například vyšel seriál o neurofeedbacku v Psychologii Dnes, momentálně překládá jednu z Ramachandranových publikací.

Podobné články

Demence: novodobý mor 21. století

Neurodegenerativní onemocnění, novější výraz pro demenci, je považováno za nemoc 21. století. Podle statistik Londýnské King's College se jeho celosvětový výskyt každých 20 let zvyšuje téměř dvojnásobně. Zatímco v roce 2015 se jednalo o 47 milionů, odhady na rok 2030 jsou 75 milionů a v roce 2050 dokonce 131 milionů osob postižených demencí. Není se čemu divit - nejrizikovějším faktorem pro vznik demence je totiž vysoký věk. A právě ten se díky zlepšování péče neustále zvyšuje.

Zvyšování výskytu demence se však netýká jen ekonomicky vyspělých zemí. Čím dál více případů se vyskytuje i v rozvojových zemích. Dnes na ně připadá 58 % celkového výskytu demencí, ale v roce 2050 to bude už 68 %. Nejprudší nárůst se očekává v Číně a Indii.

Jak se demence projevuje

Syndrom demence se projevuje poruchami v několika oblastech – v intelektu, paměti, soudnosti a abstraktním myšlení, pozornosti, motivaci nebo náladách. V důsledku tak dochází k poruchám osobnosti a k celkové degradaci osobnosti.

Rozlišují se tři stadia demence – lehká, střední a těžká. V prvním stadiu se začínají projevovat problémy s koordinací těla, postižený se cítí nejistý při chůzi a častěji se přidržuje opory. Také krátkodobá paměť začíná nápadně selhávat.

V druhém stadiu přichází zhoršování dlouhodobé paměti, což znesnadňuje samostatnost postiženého. Ten není schopen vykonávat běžné činnosti, které dříve bez problému ovládal. Zhoršuje se také orientace místem a časem.

Často se pak stává, že nemocný nedokáže najít cestu domů a později se neorientuje ani v domácím prostředí. Vlivem zhoršené schopnosti soustředění pomalu ztrácí zájem o dřívější aktivity a koníčky. Pro neschopnost postihnout to podstatné se často soustředí na okrajový detail na úkor vnímání celku. V prvních dvou stadiích pomáhá i farmakologická léčba podporující kognitivní funkce mozku – tzv. kognitiva.

Ve třetím stadiu nepoznává postižený ani sám sebe v zrcadle, nepoznává svoji rodinu a ani si neuvědomuje, že nějakou má. Není schopen vydržet u jakékoli aktivity bez neustálého přísunu podnětů. Z léků se užívají antidepresiva a medikamenty snižující úzkost.

Demence obvykle přichází ve vysokém věku a vyvíjí se pozvolna v průběhu zhruba pěti let. Ve věkovém rozmezí mezi 75-80 let je riziko vzniku demence okolo 8 %, během dalších pěti let vzrůstá na 16 % a na hranici 90. roku hrozí demence již každému třetímu člověku. Propukne-li demence dříve než v 60 letech, bývá vývoj nemoci podstatně rychlejší – rok až dva. Toto riziko je naštěstí jen okolo 1 %.

Druhy demencí

Nejznámějším druhem demence je Alzheimerova demence. Ta vzniká jako důsledek Alzheimerovy choroby, tedy chronického onemocnění nervové soustavy, při kterém dochází k výraznému úbytku neuronů v mozku. Poprvé byla popsána v roce 1907 Aloisem Alzheimerem. V tehdejší době se jednalo o ojedinělou nemoc.

Dále se demence spojuje s Parkinsonovou nebo Pickovou nemocí. Může ale vzniknout i jako důsledek otravy, metabolických poruch, nádoru mozku nebo pohlavních chorob. Podle statistik jsou rizikovou skupinou ženy nad 65 let, v jejichž rodinné historii se vyskytla Alzheimerova demence, prodělaly úraz hlavy, trpí na vysoký krevní tlak a mají málo duševní a sociální aktivity.

Lze se demenci vyhnout?

Neexistuje žádný lék, který by demenci zcela vyléčil. Je však mnoho způsobů, jak snížit riziko vzniku nemoci nebo zmírnit její průběh, pokud již nastoupila. Nejlepší prevencí je dostatek duševní a sociální aktivity – jak během života, tak ve stáří. Sociální vazby totiž stimulují aktivitu mozkových buněk, což zpomaluje degeneraci neuronů. Nezanedbatelnou prevencí je také učení se novým věcem a procvičování mozku pomocí logických, pozornostních nebo paměťových her, popřípadě skupinových tréninků mozku.

Významnou roli v boji proti demenci hraje také výživa mozku. Důležité je zajistit dostatečný přísun vitaminů (především skupin B, C, D a E), minerálů a zdravých tuků. Dále platí již dobře známá pravidla správné životosprávy – nepřejídat se, nekouřit a nepít alkohol. Tak prokážete svému mozku velkou službu a ten se odvděčí dlouhodobým fungováním.

Vyhlídky tedy nejsou natolik negativní, jak nás straší všemožné vědecké statistiky. Demenci sice nejde zcela předejít, ale správným životním stylem lze významně snížit riziko jejího vzniku a zpomalit její průběh. Úspěch tkví v prevenci a osvětě – i proto si Alzheimerova choroba vysloužila svůj vlastní mezinárodní den, který připadá na 21.9.

Doplňující zdroje:

https://www.alz.co.uk/research/statistics www.alzheimer.cz/alzheimerova-choroba/vyskyt-demence

Koření, která nastartují váš mozek

V dnešním článku se zaměříme na koření, která mají schopnost nejen očistit náš organismus, ale především ochránit zdraví a bystrost naší mysli. Schválně – které z nich máte ve své kuchyni a použijete je jen zřídka? Možná po nich po přečtení těchto řádků sáhnete častěji.

Kurkuma jako bojovník proti demenci

Už tradiční ajurvédská medicína si vážila kurkumy pro její schopnost čistit organismus. Působí také protizánětlivě. A právě záněty v těle jsou spojovány s rizikem vzniku rakoviny, srdečních onemocnění nebo Alzheimerovy choroby.

Statistiky ukazují zajímavý vztah mezi konzumací kurkumy v Indii a tamním výskytem demence. Indové ve věku 70-79 let trpí tímto onemocněním 4-5x méně než stejná populace v USA. Někteří vědci se shodují, že nízký výskyt demence u indické populace má co dočinění právě s častou konzumací kurkumy. Výzkumy totiž prokázaly, že látka v kurkumě zvaná kurkumin pomáhá imunitním buňkám v těle v boji proti toxické bílkovině Beta-amyloid, která vzniká v mozku osob s demencí.

Kurkuma také dokáže zvrátit některé biochemické změny spojené se stárnutím mozku a eliminovat výskyt těžkých kovů v těle. Na rozdíl od farmakologických medikamentů nemá kurkuma žádné nežádoucí vedlejší účinky a organismu neškodí ani konzumace ve vysokých dávkách. Je tedy vhodné zahrnout kurkumu do našich jídelníčků – čím více jí bude, tím lepší prevenci vzniku degenerativních onemocnění si dopřejeme.

Je tu ale jeden háček - kurkumin se v našem těle vstřebává velmi těžko. Už ve střevní stěně a játrech totiž dochází k jeho metabolickým přeměnám, což brání jeho dalšímu využití. Podle některých studií je proto vhodné kurkumu kombinovat s černým pepřem, který obsahuje látku piperin - ta by měla tyto brzké metabolické procesy výrazně zbrzdit.

Skořice rozpálí mozkové závity

Také skořice má mnoho pozitivních účinků na náš organismus. Kromě potlačování rakovinotvorných procesů v těle, protizánětlivého a anti-diabetického efektu působí blahodárně i na kognitivní funkce našeho mozku. Skořice má totiž schopnost chránit mozek aktivací neuro-ochranných proteinů chránících neurony před mutací.

Podle vědců tak jde o velmi účinnou prevenci proti Parkinsonově i Alzheimerově chorobě. Nasvědčují tomu například výsledky výzkumníků z Chicagské univerzity z roku 2016, kteří podnikli řadu experimentů na myších. Konzumace skořice nejen zvýšila počet dendritů neuronů (výběžků, které přijímají elektrické vzruchy jiných neuronů a posílají je dál), ale také celkově urychlila aktivitu mozku v paměťových centrech.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že myši ze zmíněného experimentu se během pár dní staly supermyšmi. Pokud bychom chtěli stejným způsobem zdokonalit i své (lidské) kognitivní schopnosti, museli bychom denně zkonzumovat zhruba 4 gramy skořice, což však může mít negativní vliv na naše játra. Navíc skořice, kterou běžně kupujeme, je méně kvalitní (čínská) než ta pravá (ceylonská) a obsahuje více toxické látky kumarinu. Je proto lepší držet se osvědčeného spojení „všeho s mírou“.

Kmín na lepší paměť

Také kmín má nečekaně dobrý vliv na náš mozek – konkrétně schopnost se učit. Korejští vědci provedli roku 2011 experiment, ve kterém měly myši najít způsob, jak se vyhnout bolestivým podnětům, které se spustily při zaznění zvukového signálu. Jedna skupina myší byla po celou dobu experimentu krmena vodou, druhá skupina pila vodu s kmínovým extraktem. Jak to dopadlo? Myši, které pily pouze vodu, se trik naučily za 11 dní. Skupinka s kmínovou vodou na to vyzrála průměrně už za 8 dní. Navíc, čím více bylo ve vodě kmínu, tím dříve se myši naučily bolesti vyhnout.

Poté, aby byl experiment ještě zajímavější, podali výzkumníci všem myším drogu, která způsobovala amnézii. Asi 40% myší následkem toho zapomněla, co se tak pracně naučila. Kolegyně napájené kmínem však zapomínaly významně méně a také jim stačilo méně dní na opětovné naučení triku. Bolesti se dokázaly vyhnout za dva dny, oproti pěti dnům u myší krmených vodou.

Síla je v prevenci

Tak jako mnoho jiných přírodních látek, i tato koření fungují nejlépe, když se konzumují dlouhodobě v přiměřených dávkách. Kromě mozku prokážete dobrý skutek doslova celému tělu – srdci a krevnímu oběhu, kůži, trávení i imunitě. Proč tedy nezačít hned dnes?

Zdroje:

https://thetruthaboutcancer.com/brain-health-benefit-of-turmeric casopis.vesmir.cz/clanek/skorice-a-lepsi-pamet https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2781139 www.huffingtonpost.com/dr-douglas-fields/effect-of-spices-on-memory_b_905573.html https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/9619120

Albert Einstein a jeho mozek

Albert Einstein (1879 – 1955), fyzik židovského původu. Jeden z nejvýznamnějších teoretických fyziků. Autor obecné teorie relativity (1915). E = mc2. Narodil se v Německu, německého občanství se vzdal r. 1896 a zůstal bez státní příslušnosti. V roce 1901 získal švýcarské občanství. Po nástupu Hitlera k moci byl nařčen z židovské fyziky, která byla proti fyzice árijské. V roce 1933 uprchl do USA, kde dostal v r. 1940 americké občanství, přičemž mu zůstalo také občanství švýcarské..

Byl považovaný za pomalého žáka a byl ostýchavý, pravděpodobně byl dyslektik a dle novějších teorií byl u něho předpokládán Aspergerův syndrom.

Byl proti nacistickému režimu a podporoval vývoj atomové bomby v USA, aby předběhl Hitlera. Po válce loboval za jaderné odzbrojení ("Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny"). V 50. letech prostestoval proti politickým procesům v Československu. Zaslal i telegram tehdejšímu prezidentu Klementu Gottwaldovi, v němž žádal o zproštění vykonání rozsudku na Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Bouchalem. Podporoval sionismus a bylo mu navrženo stát se prezidentem Izraele, což odmítl. Opovrhoval nacionalismem a vyjadřoval pochybnosti, zda je židovský stát nejlepším řešením.

Byl ženatý s matematičkou Milevou Maričovou, která se kvůli němu vzdala kariéry. Existují však stopy, které vedou k závěrům, že je spolutvůrkyní teorie relativity. Konzultoval s ní své teorie a názory. Na otázku, proč se nepodepsala pod jeden ze svých patentů odpověděla: "Jsme jeden kámen (Wir sind nur Ein Stein").

Nicméně Eistein miloval aférky se ženami, které přitahoval. S Milevou se rozvedl a oženil se se svou sestřenicí Elsou. Existují názory, že také v česku žijí potomci Alberta Einsteina.

Ke studiu matematiky se dostal asi ve dvanácti letech. Byl považován za pomalého žáka, nejspíše kvůli dyslexii a celkové ostýchavosti. Právě této pomalosti přisuzoval sám později význam při objevu teorie relativity. Oproti dětem, které studují matematiku od dětství, mohl díky rozvinutějšímu intelektu chápat vztahy prostoru a času v hlubších souvislostech.

V roce 1905 publikoval Einstein zásadní tři vědecké práce na témata fotoelektrického jevu, Brownova pohybu a speciální teorii relativity. Bylo mu tehdy 26 let. V roce.1915 dokončil práci na obecné teorii relativity. Za objasnění fotoelektrického jevu dostal v roce 1921 Nobelovu cenu.

Zdroje: Wiki

Wikipedia conVERTER: fyzici osobnosti.ca: Albert Einstein Wikipedia: Einsteinův mozek Einsteinův mozek pod lupou DeenaMedia WiseGeek: Jak se liší Einsteinův mozek od normálního

Einsteinův mozek

Albert Einstein zemřel r. 1955 v Princetonu (New Jersey, USA) na výduť aorty. Bylo mu 76 let.

Někteří tvrdí, že Einstein daroval v poslední vůli svůj mozek k vědeckým účelům, jiní říkají, že svolení k tomu dal Eisteinův syn s podmínkou, že závěry zkoumání budou publikovány v odborných časopisech.

Nicméně, Eisnteinův mozek byl sedm a půl hodiny po jeho smrti vyňat z těla. Pitvu na Princetonské univerzitě prováděl dr. Thomas Stoltz Harvey. Ten mozek vyňal, zvážil a odnesl ho do laboratoře Pensylvánské univerzity. Tam Einsteinův mozek vyfotografoval z mnoha úhlů, rozkrájel na 240 malých kousků, a dalších 2000 tenkých plátků, z nichž některé si ponechal a další předal vedoucím patologům. Teprve po 20 letech novinář Steven Levy odhalil patologovo malé tajemství.

Co jsme se dozvěděli z tohoto geniálního mozku?

Vědecké výzkumy zjistily, že Eisteinova genialita nespočívala v neobvyklé velikosti mozku, který vážil 1230g (průměrná váha lidského mozku je 1300 – 1400 g). Nebyl tedy velký, zato byl ale mimořádně komplikovaný a měl neobvyklou anatomii.

Einstein měl nadprůměrný počet gliových buněk, které jsou zodpovědné za podporu a výživu neuronů. To mohlo být způsobeno neobykle vysokou mozkovou aktivitou, protože mozek výživu prostě potřeboval. Nicméně tento rozdíl byl statisticky významný v levém parietálním laloku, který je součástí asociačních oblastí mozkové kůry, které jsou zodpovědné za inkorporaci a syntézu informací z mnoha jiných mozkových oblastí.

Jeho mozek měl tenší kůru, nicméně s vyšší hustotou neuronů.

Corpus callosum, které zodpovídá za komunikaci mezi oběma hemisférami, bylo o 20% širší a obsahovalo tedy více neuronových spojení, než u běžné populace. To mohlo vést k lepší komunikaci mezi oběma hemisférami.

Fotografie mozku ukazují zvětšenou Sylviovu rýhu (která rozděluje parietální lalok na dvě části), ale zároveň také to, že její část chyběla. Teoreticky to mohlo způsobit rychlejší přenos informací mezi neurony této oblasti.

Spodní oblast temenního laloku v obou hemisférách byla oproti průměru o 15% větší. Tato oblast je důležitá pro vizuální a prostorové myšlení, matematické úvahy a trojdimenzionální představy.

Celý Einsteinův život byl podobně jako jeho mozek neobvyklý. Při vědeckém zkoumání jeho mozku byly zjištěny jisté anatomicko-strukturální zvláštnosti, které mohly být důsledkem jeho geniality, nicméně také důsledkem některých událostí jeho života (osobnostní charakteristiky, setkání s Milevou, studium matematiky s rozvinutějším intelektem, apod.) a pomalejší pracovní tempo.

Vědeckým zkoumáním také prošly mozky některých dalších géniu a slavných osobností. Ale o tom zase někdy příště.

Zdroje: Wiki

Wikipedia conVERTER: fyzici osobnosti.ca: Albert Einstein Wikipedia: Einsteinův mozek Einsteinův mozek pod lupou DeenaMedia WiseGeek: Jak se liší Einsteinův mozek od normálního