Přečtěte si náš blog

Jak působí Mozartova hudba na analytické schopnosti

Hudba rozvíjí matematické vzdělání, říká Tereza Pařilová. Sama je toho skvělým příkladem: opustila kariéru harfenistky, aby vystudovala informatiku. Zároveň ve výzkumném centru CEITEC zkoumá vliv hudebního vzdělání na mozek a jeho funkce. V hudbě vidí možný lék po úrazech mozku nebo při demencích.

Souvislost hudby a kognitivních schopností proslavil kontroverzní Mozartův efekt. Jaký je skutečný vliv Mozartovy skladby na kognitivní schopnosti?

Zjistilo se, že když děti na druhém stupni základní školy a vysokoškoláci poslouchali úryvek z Mozarta ze sonáty K. 448, zlepšila se jim krátkodobá schopnost analytického matematického uvažování oproti situacím, kdy poslouchali jakoukoli jinou sonátu nebo neposlouchali nic. Efekt nicméně trval relativně krátce po poslechu úryvku, který nebyl moc dlouhý, trval asi jedenáct minut.

Moje kolegyně MUDr. Klára Štillová tento efekt studovala na epilepticích. Zjistila, že pokud jim v určitých intervalech dlouhodoběji pouští tuto jedenáctiminutovou ukázku, do značné míry tím eliminuje epileptické záchvaty. Sonáta tedy ovlivňuje část mozku, která u dětí stojí za oním zlepšení analytického matematického myšlení – a zároveň stimuluje i oblasti, které jsou postižené u epileptiků a které mohou u každého z nich ležet jinde. Cílí zřejmě na nějaké společné centrum, které mozek ovlivňuje natolik, že epileptické výboje potlačí.

Jak je to možné – a proč zrovna u této sonáty?

To zatím není úplně probádané. Určitě záleží na intervalech, které následují po sobě, pokud tam máte například kvartu, kvintu, oktávu, přeskakujete do jiné tóniny… Podstata tkví v tom, že jdou po sobě přesně v tomto sledu. Pokud byste obrátil akordy nebo sonátu zahrál v jiné tónině, tak efekt zmizí. Závisí na frekvenci tónů, frekvenci celého zvuku, způsobu poskládání akordů – a posun do jiné tóniny by změnil i neurofyziologické vlastnosti.

Aktuálně na výzkumu spolupracujeme s inženýry, kteří studují fyzikální vlastnosti daného úryvku sonáty, aby je mohli porovnat po přesunu skladby do jiné tóniny nebo s jinými sonátami. Právě fyzikální vlastnosti jsou, myslím, podstatné. Mozart skladbu samozřejmě nenapsal, aby s ní šel léčit epileptiky – ale podařilo se mu napsat ji tak, že vlastnosti daného zvuku mají na mozek tyto účinky.

Mozartův efekt se tedy týká situačního efektu hudby na posluchače. Existují i dlouhodobé efekty?

Víme zcela určitě, že provozování hudby – aktivní i pasivní – rozvíjí i další kognitivní činnosti. Pokud porovnáte žáky základních uměleckých škol s dětmi, které nehrají vůbec na nic, jsem přesvědčená, že jejich analytické myšlení a schopnost myšlenkového skládání věcí do celků je na mnohem vyšší úrovni.

Představte si klavír: hrajete dvěma rukama a každou z nich něco jiného – což si mozek musí spojit. Mozek je skvěle vycvičený ve spojování věcí, které spolu nesouvisí. Zároveň umí oddělovat motoriku levé a pravé ruky – a k tomu ještě nohy, pokud hrajete s pedálem.

Existují ostatně terapie založené na tom, že se lidé učí hrát na hudební nástroje – ať už se jedná o arteterapii, muzikoterapii nebo schopnosti učit se oddělovat levé a pravé ruky, po mrtvicích, degenerativních onemocněních a podobně. Hudba zcela určitě působí i v dlouhodobém horizontu – a všechno se to samozřejmě týká mozku. V mozku všechno končí – nebo naopak začíná, chcete-li.

A u zdravých lidí?

Je prokázané, že pokud hrajete na hudební nástroj, zvětšují se vám určité oblasti v mozku a máte lepší analytické a matematické myšlení. O profesionálních hudebnících se říká „jsou to hudebníci“ – a myslí se tím, že jsou zabředlí výhradně v hudební oblasti a nemají třeba obecný nebo nějak specifický přehled. Oni přitom mají skvělé předpoklady, aby byli i výbornými matematiky, pokud by měli šanci se k tomu dostat a rozvíjet. Ta část hemisféry, která je větší u matematiků, je větší i u těch hudebníků; obojí je spolu silně spojené.

Takový vztah je i námětem vašeho výzkumu, ve kterém zkoumáte vliv hudby na mozek. Co přesně se pokoušíte zjistit?

Chceme zjistit, jaký je rozdíl ve vnímání vážné hudby u umělců, kteří se jí živí a přichází s ní do styku denodenně – a u pasivních posluchačů. Lidí, kteří rádi poslouchají vážnou hudbu, chodí na koncerty, ale nehrají na žádný hudební nástroj a neznají noty nad rámec běžného vzdělání. Snažíme se zjistit, jestli dlouhodobé vzdělávání v klasické hudbě přispívá k rozvoji určitých částí mozku, jak se liší jeho aktivace při poslechu té které ukázky, jestli je aktivnější u profesionálních hudebníků nebo u ostatních.

Já bych ještě ráda zkusila – ale to už se jedná o další cíl – jestli může hudební vzdělávání nebo hra na hudební nástroj pomoci jako způsob terapie u neurodegenerativních onemocnění. Podobně jako funguje Mozartův efekt u epileptiků: myslím, že takovou možnost dokazuje. Uvidíme, jestli výzkum prokáže signifikantní rozdíly mezi profesionálními a neprofesionálními hudebníky, případně jednotlivými nástroji: jestli může být efekt odlišný třeba u dechařů než u lidí, kteří více používají prsty – klavíristů, smyčcařů…

Doufám, že pokud něco objevíme, mohli bychom studii rozšířit i na práci s pacienty, ať už by se jednalo třeba o epileptiky, lidi po mrtvici nebo třeba s demencí. Umím si představit, že by bylo možné pozitivně ovlivnit terapii třeba u Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby.

Je možné dát čtenářům nějaké obecné doporučení, jestli jim hudba může pomoct, aby se třeba lépe soustředili v práci?

Pokud jde o soustředění, tak zcela určitě doporučuji toho Mozarta – a můžete ho poslouchat několikrát dokola, aby měl dlouhodobý efekt. Ten krátkodobý, jak jsem říkala, nepřetrvává, může mít vliv maximálně pár hodin.

Jinak bych obecně pro zdravého člověka doporučila vybrat si, co vám vyhovuje a co je ve vašem rytmu. Některá hudba je rychlá a člověk je pak možná až příliš excitovaný – a jiná zase příliš pomalá a člověk je usínavý, zpomalenější. Rytmus těla je u každého jiný, takže jde spíš o to, najít si vlastní hudbu. A nemusí se nutně jednat o tu klasickou. Stejně jako ve svých výzkumech žádáme subjekty, aby si vybrali vlastní hudbu, která se jim dobře poslouchá, tak můžu vám doporučit najít si tu svoji, která vám dobře vyhovuje. Aby vám ani nepumpovala tep, ani jste u ní neusínal.

	Vojtěch Pišl
	Vojtěch Pišl vystudoval bakalářskou psychologii na Masarykově univerzitě, na dílčích kurzech studoval například na maďarské ELTE, dánské Aalborg University nebo londýnské The Coaching Academy. V Praze a Hannoveru získal vzdělání jako neurofeedbackový terapeut, několikrát z finančních důvodů odmítl přijetí ke studiu neurověd na Maastricht University, aby se nakonec rozhodl, že chce prací v první řadě vydelávat a začal pracovat jako finanční analytik. Neurovědám a psychologii se od té doby věnuje ve volném čase jako publicista a překladatel: v poslední době mu například vyšel seriál o neurofeedbacku v Psychologii Dnes, momentálně překládá jednu z Ramachandranových publikací.	hudba kognice analytické myšlení epilepsie Alzheimerova choroba historické osobnosti a události