Přečtěte si náš blog

Albert Einstein a jeho mozek

5. října 2014
Einsteinův mozek

Albert Einstein (1879 – 1955), fyzik židovského původu. Jeden z nejvýznamnějších teoretických fyziků. Autor obecné teorie relativity (1915). E = mc2. Narodil se v Německu, německého občanství se vzdal r. 1896 a zůstal bez státní příslušnosti. V roce 1901 získal švýcarské občanství. Po nástupu Hitlera k moci byl nařčen z židovské fyziky, která byla proti fyzice árijské. V roce 1933 uprchl do USA, kde dostal v r. 1940 americké občanství, přičemž mu zůstalo také občanství švýcarské..

Byl považovaný za pomalého žáka a byl ostýchavý, pravděpodobně byl dyslektik a dle novějších teorií byl u něho předpokládán Aspergerův syndrom.

Byl proti nacistickému režimu a podporoval vývoj atomové bomby v USA, aby předběhl Hitlera. Po válce loboval za jaderné odzbrojení ("Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny"). V 50. letech prostestoval proti politickým procesům v Československu. Zaslal i telegram tehdejšímu prezidentu Klementu Gottwaldovi, v němž žádal o zproštění vykonání rozsudku na Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Bouchalem. Podporoval sionismus a bylo mu navrženo stát se prezidentem Izraele, což odmítl. Opovrhoval nacionalismem a vyjadřoval pochybnosti, zda je židovský stát nejlepším řešením.

Byl ženatý s matematičkou Milevou Maričovou, která se kvůli němu vzdala kariéry. Existují však stopy, které vedou k závěrům, že je spolutvůrkyní teorie relativity. Konzultoval s ní své teorie a názory. Na otázku, proč se nepodepsala pod jeden ze svých patentů odpověděla: "Jsme jeden kámen (Wir sind nur Ein Stein").

Nicméně Eistein miloval aférky se ženami, které přitahoval. S Milevou se rozvedl a oženil se se svou sestřenicí Elsou. Existují názory, že také v česku žijí potomci Alberta Einsteina.

Ke studiu matematiky se dostal asi ve dvanácti letech. Byl považován za pomalého žáka, nejspíše kvůli dyslexii a celkové ostýchavosti. Právě této pomalosti přisuzoval sám později význam při objevu teorie relativity. Oproti dětem, které studují matematiku od dětství, mohl díky rozvinutějšímu intelektu chápat vztahy prostoru a času v hlubších souvislostech.

V roce 1905 publikoval Einstein zásadní tři vědecké práce na témata fotoelektrického jevu, Brownova pohybu a speciální teorii relativity. Bylo mu tehdy 26 let. V roce.1915 dokončil práci na obecné teorii relativity. Za objasnění fotoelektrického jevu dostal v roce 1921 Nobelovu cenu.

Zdroje: Wiki

  přečteno 7401×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Ivana Jakubeková
Psycholožka, terapeutka. Absolvovala jednooborovou psychologii na FF MU v Brně. Mezi její další odborné vzdělání patří psychoterapeutický výcvik, kurzy a praxe v oblasti klinické psychologie a psychodiagnostiky. Osm let pracovala v Krizovém centru pro děti. V současné době pracuje v Pedagogicko-psychologické poradně a provozuje soukromou psychologickou praxi.

Podobné články

Einsteinův mozek

Albert Einstein zemřel r. 1955 v Princetonu (New Jersey, USA) na výduť aorty. Bylo mu 76 let.

Někteří tvrdí, že Einstein daroval v poslední vůli svůj mozek k vědeckým účelům, jiní říkají, že svolení k tomu dal Eisteinův syn s podmínkou, že závěry zkoumání budou publikovány v odborných časopisech.

Nicméně, Eisnteinův mozek byl sedm a půl hodiny po jeho smrti vyňat z těla. Pitvu na Princetonské univerzitě prováděl dr. Thomas Stoltz Harvey. Ten mozek vyňal, zvážil a odnesl ho do laboratoře Pensylvánské univerzity. Tam Einsteinův mozek vyfotografoval z mnoha úhlů, rozkrájel na 240 malých kousků, a dalších 2000 tenkých plátků, z nichž některé si ponechal a další předal vedoucím patologům. Teprve po 20 letech novinář Steven Levy odhalil patologovo malé tajemství.

Co jsme se dozvěděli z tohoto geniálního mozku?

Vědecké výzkumy zjistily, že Eisteinova genialita nespočívala v neobvyklé velikosti mozku, který vážil 1230g (průměrná váha lidského mozku je 1300 – 1400 g). Nebyl tedy velký, zato byl ale mimořádně komplikovaný a měl neobvyklou anatomii.

Einstein měl nadprůměrný počet gliových buněk, které jsou zodpovědné za podporu a výživu neuronů. To mohlo být způsobeno neobykle vysokou mozkovou aktivitou, protože mozek výživu prostě potřeboval. Nicméně tento rozdíl byl statisticky významný v levém parietálním laloku, který je součástí asociačních oblastí mozkové kůry, které jsou zodpovědné za inkorporaci a syntézu informací z mnoha jiných mozkových oblastí.

Jeho mozek měl tenší kůru, nicméně s vyšší hustotou neuronů.

Corpus callosum, které zodpovídá za komunikaci mezi oběma hemisférami, bylo o 20% širší a obsahovalo tedy více neuronových spojení, než u běžné populace. To mohlo vést k lepší komunikaci mezi oběma hemisférami.

Fotografie mozku ukazují zvětšenou Sylviovu rýhu (která rozděluje parietální lalok na dvě části), ale zároveň také to, že její část chyběla. Teoreticky to mohlo způsobit rychlejší přenos informací mezi neurony této oblasti.

Spodní oblast temenního laloku v obou hemisférách byla oproti průměru o 15% větší. Tato oblast je důležitá pro vizuální a prostorové myšlení, matematické úvahy a trojdimenzionální představy.

Celý Einsteinův život byl podobně jako jeho mozek neobvyklý. Při vědeckém zkoumání jeho mozku byly zjištěny jisté anatomicko-strukturální zvláštnosti, které mohly být důsledkem jeho geniality, nicméně také důsledkem některých událostí jeho života (osobnostní charakteristiky, setkání s Milevou, studium matematiky s rozvinutějším intelektem, apod.) a pomalejší pracovní tempo.

Vědeckým zkoumáním také prošly mozky některých dalších géniu a slavných osobností. Ale o tom zase někdy příště.

Zdroje: Wiki

Wikipedia conVERTER: fyzici osobnosti.ca: Albert Einstein Wikipedia: Einsteinův mozek Einsteinův mozek pod lupou DeenaMedia WiseGeek: Jak se liší Einsteinův mozek od normálního

Využíváme jenom 10% kapacity mozku?

Žádný vědecký objev moderní psychologie nedává za pravdu rozšířenému mýtu, podle kterého „průměrný člověk využívá jenom 10% kapacity svého mozku.“ Jak je ale možné, že je tak rozšířený?

Za nejpravděpodobnější kořeny tohoto omylu je považován výrok jednoho z prvních psychologů - Williama Jamese, který se ve svém díle Energie lidí vyjádřil, že lidé za život rozvinou jenom 10% jejich skrytých mentálních schopností. Odkazoval tím na vágní, blíže nespecifikovaný pojem mentální energie. Za další možný zdroj omylu se považují pokusy slavného neurovědce Wildera Penfielda, který při elektrické stimulaci různých částí mozku zjistil, že stimulace některých oblastí nevede k žádným vnějším projevům. To byly ale neurovědy 30let a dnes už víme, že každá buňka v mozku plní spolu s ostatními určitou funkci. Myslím, že dalším možným zdrojem podpory pro mýtus se stal objev gliových buněk, které vedle neuronů tvoří asi 85% objemu mozku. Donedávna se jejich funkce podceňovala a mělo se za to, že pouze drží mozek pohromadě (odsuď jejich jméno – glia = latinsky lepidlo) a jsou odpovědné za jeho zásobení živinami a kyslíkem. Opak je ale pravdou a proto zase nemůžeme dát 10 procentnímu mýtu za pravdu.

Pokud jste doteď mýtus pokládali za pravdivý, nemusíte se cítit špatně, ukazuje se, že zhruba polovina učitelů v Nizozemí i Anglii mu také věří.

Jakkoliv mýtus vznikl a byl podporován, nic z toho, co dnes o mozku víme, nám nedovoluje uvažovat o jeho opodstatněnosti. Dokonce, i když oddychujeme nebo spíme, jsou některé části mozku téměř stejně aktivní jako přes den. Také u závažných poškození mozku (po mozkových příhodách nebo úrazech), kdy odumírá nebo je poškozeno méně než několik procent buněk mozku, je omezení funkčnosti nervové soustavy rozsáhlé a výrazně ovlivňuje život člověka. Kdybychom 90% mozku nepotřebovali, jakékoliv jeho poškození by se obešlo bez tak závažných následků.

Jak by mohl pod tlakem evoluce přežít organizmus, kterému mozek funguje jenom na deset procent a spotřebuje nato pětinu energie celého organizmu?

Abychom se vrátili zpátky k Williamu Jamesovi, domnívám se, že jeho odkaz je poněkud subtilnější. Každý z nás by dokázal zaběhnout půlmaraton, nebo si zapamatovat hlavní města všech států země. Ale potenciál jako takový nestačí a pro rozvinutí všech našich možností je zapotřebí vůle a práce. A možná těch 10% je naším potenciálem – v energii našich svalů, kapacity plic, kapacity paměti – a naše snažení představuje zbylých 90% cesty k úspěchu.

Zvyšuje poslech klasické hudby inteligenci?

Tak jak je tomu u mnoha mýtů, i tzv. Mozartův efekt má reálný podklad ve vědeckých výsledcích a mýtus z něho dělá až následná chybná interpretace.

Bylo to v roce 1993, kdy prestižní vědecký časopis Nature publikoval výzkum Dr. Rauschera a jeho kolegů, ve kterém zjistili, že 10 minutový poslech Mozartovy klavírní sonáty K448 vede k nárůstu skóre v části Standford-Binetova inteligenčního testu. Účastníci výzkumu nevyplňovali celý test, jenom jednu část, která měří schopnost vizuoprostorového usuzování. Výkon těch, kteří poslouchali sonátu byl vyšší v přepočtu na IQ skór o 8-9bodů, zatímco ostatní účastníci, kteří seděli v tichu nebo poslouchali relaxační instrukce nezaznamenali nárůst.

Zpráva to byla atraktivní, protože zdánlivě řešila důležitý sociální a ekonomický problém: jak zaručit vysokou inteligenci svých potomků. Našla si proto svou cestu i do popularizačních médií, kde už ale kolovaly její poněkud fantastičtější verze: "Poslech Mozartovy hudby zvyšuje inteligenci", nebo také že když dítě poslouchá jakoukoliv klasickou hudbu v raném věku, bude později inteligentnější a vůbec, osobnostně zralejší. V americkém státě Georgia dokonce uzákonili, že každá nová matka dostane CD s klasickou hudbou, na Floridě musela v jeslích znít klasická hudba každý den.

Potíž je ale v tom, že pozitivní efekt klavírní sonáty na výkon v testu byl ve vzpomínaném výzkumu jenom dočasný a také v tom, že není možné výsledek jednoho úkolu interpretovat jako zvýšení celkového intelektového nadání. A v neposlední řadě se ve výzkumu mluví o jediné klavírní sonátě, nevíme jaký efekt by mělo poslouchání jiné sonáty od Mozarta, nebo možná od jiného skladatele, nebo jiné hudební formy s použitím jiných nástrojů než je klavír, a pod.

Mozartův efekt nezachvátil ale jenom laickou veřejnost. Kromě autorů původního výzkumu se o vztah hudby a vizuoprostorových schopností začalo zajímat více odborníků. Replikace původního výzkumu přinesly smíšené výsledky – některé původní výsledky potvrdily, ale většina ne. Jiní autoři pozorovali také pozitivní vliv Schubertovy hudby nebo mluveného slova na vizuospaciální funkce, jiní nenalezli změnu v úkolu po poslechu jakékoliv hudby nebo ticha či slova. Velká statistická analýza těchto studií uzavírá, že pokud se efekt nalezl, byl zanedbatelný. Otázkou jestli déledobé poslouchání klasické hudby zvyšuje celkové IQ i na několik let, se nikdo nezabýval, protože k tomu nebyl důvod. Neexistuje tedy žádný důkaz, že by poslech klasické hudby zvyšoval inteligenci.

Jedna skupina odborníků se domnívá, že příznivý efekt Mozartovy sonáty mohli někteří výzkumníci pozorovat proto, že hudba jako taková vede ke zvýšení celkového nabuzení organizmu, což má nepřímý pozitivní efekt na výkon v jakýchkoliv kognitivních úlohách, i to ale jenom dočasný. Optimističtější odborníci usuzují, že zpracování hudby a vizuoprostorové schopnosti využívají v mozku ty samé struktury, a proto jsou vzájemně propojené.

Dobrou zprávou pro milovníky jakékoliv hudby ale je, že lidé, kteří hrají na hudební nástroj, dosahují lepších výsledků v testech slovní paměti, mají lepší výslovnost v cizím jazyku, který se učí, a také lepší exekutivní funkce. Hra na hudení nástroj tedy může posloužit jako účinný kognitivní trénink.

Zrcadlové neurony – jak se dokáže mozek vcítit do druhého člověka?

V 90. letech objevili vědci z italské Parmy něco nečekaného. Jednoho dne se výzkumník, jehož úkolem bylo sledovat mozkovou aktivitu makaků, natáhl pro své jídlo. V té chvíli si všiml, že se makaků aktivovaly neurony v premotorickém kortexu, tedy ve stejné oblasti, jako by se samy natahovaly pro jídlo. Jak se to však mohlo stát, pokud se opice nehýbaly a pouze pozorovaly výzkumníka?

V přední části mozku jsou neurony, které nazýváme pohybové. Tyto neurony vyšlou signál vždy, když člověk udělá nějaký pohyb. Avšak asi 20% z těchto neuronů vyšle signál i tehdy, když se člověk jen dívá, jak tento pohyb dělá někdo jiný. Říkáme jim zrcadlové neurony.

Zrcadlové neurony slouží k porozumění výrazem obličeje. Když se váš kolega v práci zamračí znechucením nad zkaženým jídlem, zatváříte se podobně jako on. Když někoho uvidíte usmívat se, vaše zrcadlové neurony ve vás vyvolají pocit, jako byste se usmívali sami. Zdá se, že čím lepší je vaše schopnost interpretovat výrazy obličeje, tím aktivnější je váš systém zrcadlových neuronů. Někteří vědci proto považují zrcadlové neurony za základ empatie.

Další funkcí zrcadlových neuronů je napodobování. Pokud chceme napodobit složitou činnost, musí si náš mozek přisvojit úhel pohledu někoho jiného. Neurovědec Vilayanur Ramachandran dokonce považuje zrcadlové neurony za důležitý milník ve vývoji lidstva. Před 75 000 lety se náhle začaly objevovat a šířit schopnosti jako používání nástrojů, využití ohně nebo jazyk. Ramachandran tvrdí, že toto všechno začalo náhlým vznikem propracované soustavy zrcadlových neuronů: pokud někdo objevil něco užitečného, např. použití nového nástroje, tento poznatek se rychle rozšířil do celé populace a nezanikl.

Kromě motorických neuronů existuje ještě druh zrcadlových neuronů pro dotek. Když se někdo dotkne mé ruky, neuron v somatosenzorické kůře v smyslové oblasti mého mozku vyšle signál. Tentýž neuron ale vyšle signál i tehdy, když sleduji, jak se někdo dotkne mého kamaráda. Vcítím se tedy do pozice toho, koho se někdo dotýká. Proč nás to ale nezmate a sami ten dotek necítíme? V kůži máme receptory doteku a bolesti, které posílají podněty do mozku a informují nás: "vcítit se do pocitů druhého člověka, ale tebe se nikdo nedotýká, nenech se zmást". Jinak tomu je v případě, že ruku znecitliví např. injekcí, takže z ní nemohou přicházet žádné podněty. Když se tehdy budeme dívat, jak se někdo někoho dotýká, doslova to pocítíme na své ruce.

Nadějí výzkumníků v oblasti zrcadlových neuronů je najít způsob, jak pomoci lidem s potížemi v sociálních interakcích, běžných například u autismu a schizofrenie. Možným využitím poznatků o zrcadlových neuronech je také pomoc v obnovení pohybových schopností u pacientů po mozkové mrtvici. Kritici výzkumu zrcadlových neuronů namítají, že většina výzkumů probíhala na makacích, ne na lidech a tak musíme být s intepretaci výsledků velmi opatrní. Navíc výzkum je založen na zobrazování aktivity mozku, což je možné jen velmi omezeně. V dělání závěrů tedy musíme být opatrní.

Jaké závěry si z výzkumu zrcadlových neuronů můžeme odnést do každodenního života? V první řadě, jsme velmi náchylní na "nákazu" emocemi - ať se usměji nebo zamračím, ovlivňuji lidi kolem sebe a naopak. Za druhé, abych se rychle naučil novou činnost, měl/a bych pozorovat druhých, jak tuto činnost vykonávají. A nakonec, i pozorování toho, jak se někdo příjemně dotýká druhého (masáž) ve mně může vyvolat příjemné pocity.

Zdroje:

Caramazza, A., Anzellotti, S., Strnad, L., Lingnau, A. (2014). Embodied Cognition and Mirror Neurons: A Critical Assessment. Annual Review of Neuroscience, 37, 1-15. Perry, S, (2008). Mirror neurons. Ramachandran, V. (2009). TED talk: The neurons that shaped civilization