Přečtěte si náš blog

Albert Einstein a jeho mozek

5. října 2014
Einsteinův mozek

Albert Einstein (1879 – 1955), fyzik židovského původu. Jeden z nejvýznamnějších teoretických fyziků. Autor obecné teorie relativity (1915). E = mc2. Narodil se v Německu, německého občanství se vzdal r. 1896 a zůstal bez státní příslušnosti. V roce 1901 získal švýcarské občanství. Po nástupu Hitlera k moci byl nařčen z židovské fyziky, která byla proti fyzice árijské. V roce 1933 uprchl do USA, kde dostal v r. 1940 americké občanství, přičemž mu zůstalo také občanství švýcarské..

Byl považovaný za pomalého žáka a byl ostýchavý, pravděpodobně byl dyslektik a dle novějších teorií byl u něho předpokládán Aspergerův syndrom.

Byl proti nacistickému režimu a podporoval vývoj atomové bomby v USA, aby předběhl Hitlera. Po válce loboval za jaderné odzbrojení ("Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny"). V 50. letech prostestoval proti politickým procesům v Československu. Zaslal i telegram tehdejšímu prezidentu Klementu Gottwaldovi, v němž žádal o zproštění vykonání rozsudku na Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Bouchalem. Podporoval sionismus a bylo mu navrženo stát se prezidentem Izraele, což odmítl. Opovrhoval nacionalismem a vyjadřoval pochybnosti, zda je židovský stát nejlepším řešením.

Byl ženatý s matematičkou Milevou Maričovou, která se kvůli němu vzdala kariéry. Existují však stopy, které vedou k závěrům, že je spolutvůrkyní teorie relativity. Konzultoval s ní své teorie a názory. Na otázku, proč se nepodepsala pod jeden ze svých patentů odpověděla: "Jsme jeden kámen (Wir sind nur Ein Stein").

Nicméně Eistein miloval aférky se ženami, které přitahoval. S Milevou se rozvedl a oženil se se svou sestřenicí Elsou. Existují názory, že také v česku žijí potomci Alberta Einsteina.

Ke studiu matematiky se dostal asi ve dvanácti letech. Byl považován za pomalého žáka, nejspíše kvůli dyslexii a celkové ostýchavosti. Právě této pomalosti přisuzoval sám později význam při objevu teorie relativity. Oproti dětem, které studují matematiku od dětství, mohl díky rozvinutějšímu intelektu chápat vztahy prostoru a času v hlubších souvislostech.

V roce 1905 publikoval Einstein zásadní tři vědecké práce na témata fotoelektrického jevu, Brownova pohybu a speciální teorii relativity. Bylo mu tehdy 26 let. V roce.1915 dokončil práci na obecné teorii relativity. Za objasnění fotoelektrického jevu dostal v roce 1921 Nobelovu cenu.

Zdroje: Wiki

  přečteno 2203×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Ivana Jakubeková
Psycholožka, terapeutka. Absolvovala jednooborovou psychologii na FF MU v Brně. Mezi její další odborné vzdělání patří psychoterapeutický výcvik, kurzy a praxe v oblasti klinické psychologie a psychodiagnostiky. Osm let pracovala v Krizovém centru pro děti. V současné době pracuje v Pedagogicko-psychologické poradně a provozuje soukromou psychologickou praxi.

Podobné články

Einsteinův mozek

Albert Einstein zemřel r. 1955 v Princetonu (New Jersey, USA) na výduť aorty. Bylo mu 76 let.

Někteří tvrdí, že Einstein daroval v poslední vůli svůj mozek k vědeckým účelům, jiní říkají, že svolení k tomu dal Eisteinův syn s podmínkou, že závěry zkoumání budou publikovány v odborných časopisech.

Nicméně, Eisnteinův mozek byl sedm a půl hodiny po jeho smrti vyňat z těla. Pitvu na Princetonské univerzitě prováděl dr. Thomas Stoltz Harvey. Ten mozek vyňal, zvážil a odnesl ho do laboratoře Pensylvánské univerzity. Tam Einsteinův mozek vyfotografoval z mnoha úhlů, rozkrájel na 240 malých kousků, a dalších 2000 tenkých plátků, z nichž některé si ponechal a další předal vedoucím patologům. Teprve po 20 letech novinář Steven Levy odhalil patologovo malé tajemství.

Co jsme se dozvěděli z tohoto geniálního mozku?

Vědecké výzkumy zjistily, že Eisteinova genialita nespočívala v neobvyklé velikosti mozku, který vážil 1230g (průměrná váha lidského mozku je 1300 – 1400 g). Nebyl tedy velký, zato byl ale mimořádně komplikovaný a měl neobvyklou anatomii.

Einstein měl nadprůměrný počet gliových buněk, které jsou zodpovědné za podporu a výživu neuronů. To mohlo být způsobeno neobykle vysokou mozkovou aktivitou, protože mozek výživu prostě potřeboval. Nicméně tento rozdíl byl statisticky významný v levém parietálním laloku, který je součástí asociačních oblastí mozkové kůry, které jsou zodpovědné za inkorporaci a syntézu informací z mnoha jiných mozkových oblastí.

Jeho mozek měl tenší kůru, nicméně s vyšší hustotou neuronů.

Corpus callosum, které zodpovídá za komunikaci mezi oběma hemisférami, bylo o 20% širší a obsahovalo tedy více neuronových spojení, než u běžné populace. To mohlo vést k lepší komunikaci mezi oběma hemisférami.

Fotografie mozku ukazují zvětšenou Sylviovu rýhu (která rozděluje parietální lalok na dvě části), ale zároveň také to, že její část chyběla. Teoreticky to mohlo způsobit rychlejší přenos informací mezi neurony této oblasti.

Spodní oblast temenního laloku v obou hemisférách byla oproti průměru o 15% větší. Tato oblast je důležitá pro vizuální a prostorové myšlení, matematické úvahy a trojdimenzionální představy.

Celý Einsteinův život byl podobně jako jeho mozek neobvyklý. Při vědeckém zkoumání jeho mozku byly zjištěny jisté anatomicko-strukturální zvláštnosti, které mohly být důsledkem jeho geniality, nicméně také důsledkem některých událostí jeho života (osobnostní charakteristiky, setkání s Milevou, studium matematiky s rozvinutějším intelektem, apod.) a pomalejší pracovní tempo.

Vědeckým zkoumáním také prošly mozky některých dalších géniu a slavných osobností. Ale o tom zase někdy příště.

Zdroje: Wiki

Wikipedia conVERTER: fyzici osobnosti.ca: Albert Einstein Wikipedia: Einsteinův mozek Einsteinův mozek pod lupou DeenaMedia WiseGeek: Jak se liší Einsteinův mozek od normálního

Když mozek nefunguje správně: Část první

V našich článcích se více méně věnujeme tréningu mozku, nabízíme rady, jak svůj výkon v kognitivních úlohách zvyšovat, což je nakonec i samotným záměrem projektu Mentem. Ale následujících několik řádků bude věnováno právě opačnému fenoménu, a to stavu, kdy mozek nepracuje tak, jak má.

Na úvod příběh z historie. V roce 1848 pracovník amerických železnic Phineas Gage utrpěl vážnou nehodu. Lebkou mu po předčasném výbuchu nálože přeletěla kovová tyč, která zasáhla jeho čelní lalok. Gage zázrakem přežil. A ne jen to. Byl schopný normálního života, a přestože přišel o jedno oko, nevykazoval nijaký úbytek inteligence či kognitivních schopností. Na první pohled bol absolutně v pořádku, přesně takový jako před nehodou. To se však rapidně změnilo během prvních měsíců po propuštění z léčby. Gage nebyl schopný udržet si práci, jeho chovaní bylo drzé, nevhodné, často až extrémně nespolečenské. Později se přidaly problémy s alkoholem, finanční bankrot způsobený gamblerstvím. Zdá se, jakoby po tomto úraze Gage ztratil schopnost řídit se „zdravým rozumem“, schopnost rozhodovat se. Jeho příbuzní tvrdili, že ho nepoznávají, že už to není je ten stejný člověk. Americký neurovědec Antonio Damasio tvrdí, že Gageov případ, jako i mnohé podobné, ukazuje možnost, že v prefrontálnom kortexu, který měl Gage při nehodě zásadně poškozený, se nachází jakýsi řídicí mechanizmus, který mám pomáhá při rozhodovaní.

Další zajímavou skupinou případů jsou pacienti s rozděleným mozkem (split-brain patients). Přestože tento termín zni poměrně děsivě, jedná se o proceduru, která je indikována pacientem se silnou epilepsií. Kvalita života pacientů, kteří mají epileptický záchvat několikrát denně, je tak nízká, že lékaři v extrémních případech přistupují právě k této technice. Když epileptický záchvat vzniká u těchto pacientů v jednom bodě a následně se šíří do celého mozku, lékaři přetnu při operaci takzvané corpus callosum, což je spleť nervových vláken spojující levou a pravou hemisféru. Tím se zabráni šíření záchvatu z jedné hemisféry do druhé, intenzita záchvatů se podstatně snižuje a kvalita života pacientů rapidně zvyšuje. Tahle procedura je však občas spojena s bizarními vedlejšími účinky. Asi nejzásadnější z nich je takzvaný alien hand syndrome (syndrom cizí ruky), kdy pacienti po tomto zákroku ztrácejí kontrolu nad jednou ze svých rukou, což v praxi znamená, že jedna ruka si dělá absolutně co "jí napadne". Když si pacient zapíná košili, jeho "odcizená" ruka ji znovu knoflík po knoflíku rozepíná. Zdokumentovány jsou i případy, kdy byla tato "odcizená" ruka dokonce agresivní a nehledě na vůli svého majitele házela po okolí předměty. Přestože je takový život těžký, pacienti s rozděleným mozkem i tak jednohlasně tvrdí, že je to život pestřejší a jednodušší než ten před zákrokem.

Popisem případu Phinease Gage a pacienty s rozděleným mozkem končí první část dvoudílného seriálu o poruchách fungování lidského mozku. Ve druhé části tohoto krátkého seriálu o zvláštnostech, které mohou nastat, když náš mozek utrpí újmu, se podíváme na poruchy řeči (afázie) a na poruchy zrakové percepce. Další díl tedy nebude o nic méně zajímavý než ten, který jste právě dočetli.

Jak působí Mozartova hudba na analytické schopnosti

Hudba rozvíjí matematické vzdělání, říká Tereza Pařilová. Sama je toho skvělým příkladem: opustila kariéru harfenistky, aby vystudovala informatiku. Zároveň ve výzkumném centru CEITEC zkoumá vliv hudebního vzdělání na mozek a jeho funkce. V hudbě vidí možný lék po úrazech mozku nebo při demencích.

Souvislost hudby a kognitivních schopností proslavil kontroverzní Mozartův efekt. Jaký je skutečný vliv Mozartovy skladby na kognitivní schopnosti?

Zjistilo se, že když děti na druhém stupni základní školy a vysokoškoláci poslouchali úryvek z Mozarta ze sonáty K. 448, zlepšila se jim krátkodobá schopnost analytického matematického uvažování oproti situacím, kdy poslouchali jakoukoli jinou sonátu nebo neposlouchali nic. Efekt nicméně trval relativně krátce po poslechu úryvku, který nebyl moc dlouhý, trval asi jedenáct minut.

Moje kolegyně MUDr. Klára Štillová tento efekt studovala na epilepticích. Zjistila, že pokud jim v určitých intervalech dlouhodoběji pouští tuto jedenáctiminutovou ukázku, do značné míry tím eliminuje epileptické záchvaty. Sonáta tedy ovlivňuje část mozku, která u dětí stojí za oním zlepšení analytického matematického myšlení – a zároveň stimuluje i oblasti, které jsou postižené u epileptiků a které mohou u každého z nich ležet jinde. Cílí zřejmě na nějaké společné centrum, které mozek ovlivňuje natolik, že epileptické výboje potlačí.

Jak je to možné – a proč zrovna u této sonáty?

To zatím není úplně probádané. Určitě záleží na intervalech, které následují po sobě, pokud tam máte například kvartu, kvintu, oktávu, přeskakujete do jiné tóniny… Podstata tkví v tom, že jdou po sobě přesně v tomto sledu. Pokud byste obrátil akordy nebo sonátu zahrál v jiné tónině, tak efekt zmizí. Závisí na frekvenci tónů, frekvenci celého zvuku, způsobu poskládání akordů – a posun do jiné tóniny by změnil i neurofyziologické vlastnosti.

Aktuálně na výzkumu spolupracujeme s inženýry, kteří studují fyzikální vlastnosti daného úryvku sonáty, aby je mohli porovnat po přesunu skladby do jiné tóniny nebo s jinými sonátami. Právě fyzikální vlastnosti jsou, myslím, podstatné. Mozart skladbu samozřejmě nenapsal, aby s ní šel léčit epileptiky – ale podařilo se mu napsat ji tak, že vlastnosti daného zvuku mají na mozek tyto účinky.

Mozartův efekt se tedy týká situačního efektu hudby na posluchače. Existují i dlouhodobé efekty?

Víme zcela určitě, že provozování hudby – aktivní i pasivní – rozvíjí i další kognitivní činnosti. Pokud porovnáte žáky základních uměleckých škol s dětmi, které nehrají vůbec na nic, jsem přesvědčená, že jejich analytické myšlení a schopnost myšlenkového skládání věcí do celků je na mnohem vyšší úrovni.

Představte si klavír: hrajete dvěma rukama a každou z nich něco jiného – což si mozek musí spojit. Mozek je skvěle vycvičený ve spojování věcí, které spolu nesouvisí. Zároveň umí oddělovat motoriku levé a pravé ruky – a k tomu ještě nohy, pokud hrajete s pedálem.

Existují ostatně terapie založené na tom, že se lidé učí hrát na hudební nástroje – ať už se jedná o arteterapii, muzikoterapii nebo schopnosti učit se oddělovat levé a pravé ruky, po mrtvicích, degenerativních onemocněních a podobně. Hudba zcela určitě působí i v dlouhodobém horizontu – a všechno se to samozřejmě týká mozku. V mozku všechno končí – nebo naopak začíná, chcete-li.

A u zdravých lidí?

Je prokázané, že pokud hrajete na hudební nástroj, zvětšují se vám určité oblasti v mozku a máte lepší analytické a matematické myšlení. O profesionálních hudebnících se říká „jsou to hudebníci“ – a myslí se tím, že jsou zabředlí výhradně v hudební oblasti a nemají třeba obecný nebo nějak specifický přehled. Oni přitom mají skvělé předpoklady, aby byli i výbornými matematiky, pokud by měli šanci se k tomu dostat a rozvíjet. Ta část hemisféry, která je větší u matematiků, je větší i u těch hudebníků; obojí je spolu silně spojené.

Takový vztah je i námětem vašeho výzkumu, ve kterém zkoumáte vliv hudby na mozek. Co přesně se pokoušíte zjistit?

Chceme zjistit, jaký je rozdíl ve vnímání vážné hudby u umělců, kteří se jí živí a přichází s ní do styku denodenně – a u pasivních posluchačů. Lidí, kteří rádi poslouchají vážnou hudbu, chodí na koncerty, ale nehrají na žádný hudební nástroj a neznají noty nad rámec běžného vzdělání. Snažíme se zjistit, jestli dlouhodobé vzdělávání v klasické hudbě přispívá k rozvoji určitých částí mozku, jak se liší jeho aktivace při poslechu té které ukázky, jestli je aktivnější u profesionálních hudebníků nebo u ostatních.

Já bych ještě ráda zkusila – ale to už se jedná o další cíl – jestli může hudební vzdělávání nebo hra na hudební nástroj pomoci jako způsob terapie u neurodegenerativních onemocnění. Podobně jako funguje Mozartův efekt u epileptiků: myslím, že takovou možnost dokazuje. Uvidíme, jestli výzkum prokáže signifikantní rozdíly mezi profesionálními a neprofesionálními hudebníky, případně jednotlivými nástroji: jestli může být efekt odlišný třeba u dechařů než u lidí, kteří více používají prsty – klavíristů, smyčcařů…

Doufám, že pokud něco objevíme, mohli bychom studii rozšířit i na práci s pacienty, ať už by se jednalo třeba o epileptiky, lidi po mrtvici nebo třeba s demencí. Umím si představit, že by bylo možné pozitivně ovlivnit terapii třeba u Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby.

Je možné dát čtenářům nějaké obecné doporučení, jestli jim hudba může pomoct, aby se třeba lépe soustředili v práci?

Pokud jde o soustředění, tak zcela určitě doporučuji toho Mozarta – a můžete ho poslouchat několikrát dokola, aby měl dlouhodobý efekt. Ten krátkodobý, jak jsem říkala, nepřetrvává, může mít vliv maximálně pár hodin.

Jinak bych obecně pro zdravého člověka doporučila vybrat si, co vám vyhovuje a co je ve vašem rytmu. Některá hudba je rychlá a člověk je pak možná až příliš excitovaný – a jiná zase příliš pomalá a člověk je usínavý, zpomalenější. Rytmus těla je u každého jiný, takže jde spíš o to, najít si vlastní hudbu. A nemusí se nutně jednat o tu klasickou. Stejně jako ve svých výzkumech žádáme subjekty, aby si vybrali vlastní hudbu, která se jim dobře poslouchá, tak můžu vám doporučit najít si tu svoji, která vám dobře vyhovuje. Aby vám ani nepumpovala tep, ani jste u ní neusínal.

Jak to je ve skutečnosti s Eskymáky? Mají opravdu několik názvů pro sníh?

Určitě jste se již setkali s informací, že obyvatelé severských zemí, kde sníh pokrývá zem většinu roku, mají právě pro sníh několik názvů, dokonce možná až několik desítek různých slov, či slovních kategorií, které popisují různé typy sněhu. Tento známý mýtus se rozšířil i na jiné kultury, například obyvatele Sahary a jejich kategorie pro písek. Popsaný efekt je údajně způsoben kvalitativně odlišným vnímáním příslušníků dané kultury a schopností rozlišit různé kategorie ať už písku na Sahaře nebo sněhu na severním pólu. Málokdo však ví, jak tento mýtus vznikl. Autory, kteří stojí za touto informací, jsou pánové Whorf a jeho kolega Sapir, kteří již v šedesátých letech vyslovili myšlenku, že jazyk, konkrétně jazykové kategorie, ovlivňují zrakové vnímání (známe ji pod názvem hypotéza jazykové relativity). Takže podle jejich názoru to, že určitá kultura má několik jazykových kategorií pro sníh, způsobuje kvalitativně rozdílné, přesnější vnímání samotného sněhu, jeho barvy, či struktury.

Tato myšlenka vědecký svět zajímá dodnes, přestože její původní forma, právě ta se sněhem u Eskymáků a pískem na Sahaře, už není středem akademického zájmu. Pozornost se později zaměřila hlavně na barevné kategorie a vnímání barev kulturami, které mají tyto kategorie diametrálně odlišné.

V experimentech se vědci zaměřili na zkoumání barevných kategorii a následně na rozpoznávání rozdílů mezi barvami ze stejné barevné kategorie (například různé odstíny modré) a rozdílné barevné kategorie (modrá a zelená). Příslušníci různých kultur absolvovali tento experiment a výsledky nebyly ani zdaleka tak jednoznačné, jak předpokládali Sapir a Whorf, když hypotézu jazykové relativity popisovali.

Zjištění odhalila, že ačkoli je rozpoznávání barev z různých barevných kategorií rychlejší, platí to pouze pro pravou polovinu zorného pole. Autoři to vysvětlují tak, že pravé zorné pole je spojeno s levou mozkovou hemisférou, kde jsou lokalizovány centra řeči (Brockova a Wernickeoho oblast) a tedy i centra jazykových kategorií. Tento výsledek podporuje myšlenku, že jazykové kategorie pomáhají při zrakovém vnímání, ale v běžném životě, kde využíváme obě oči a zorné pole nevnímáme jako rozdělené na pravou a levou část, je tento efekt zanedbatelný.

Z výzkumů vnímání barev různými kulturami, které využívají různé slovní kategorie pro barvy se tedy nepotvrdilo, že by naše slovní kategorie výrazně ovlivňovaly vnímání. Pokud bychom tyto poznatky aplikovali do původní hypotézy o Eskymáky a sněhu, pravděpodobně bychom přišli na to, že za eskymáckímy názvy pro sníh není jejich přesnější vnímání struktury a barvy sněhu, ale spíše období, kdy sníh napadl, nebo jeho množství.

Tento poměrně oblíbený mýtus je tedy pravdivý jen z malé části a v běžném životě je téměř nepostřehnutelný.

Zdroje:

Gilbert, A. L., Regier, T., Kay, P., & Ivry, R.B. (2006). Whorf hypothesis is supported in the right visual field but not the left. PNAS, 103( 2), 489–494. Kay, P,. & Kemton, W. (1984). What Is the Sapir-Whorf Hypothesis? American Anthropological Association, 86, 65-79. Regier, T., & Kay, P. (2009). Language, thought, and color: Whorf was half right. Trends in Cognitive Sciences, 30(10), 1-8.