Přečtěte si náš blog

Jak si vytvářet lepší návyky / Jak změnit své návyky

23. listopadu 2015

Už jste se někdy odhodlali změnit svůj životní styl? Začít jíst zdravěji, pravidelně cvičit, přestat kouřit, zhubnout, trávit míň času koukáním na televizi nebo na facebooku? Na začátku obvykle cítíme silnou motivaci, která nám pomáhá vydržet nějaký čas. Motivace ale postupně vyprchává a pokud navíc prožíváme velkou zátěž, je pravděpodobné, že se k starému návyku vrátíme. Jak rozklíčovat svůj problematický návyk a přetvořit ho v jiný? A jak to udělat tak, aby nám motivace vydržela déle?

Klíčem k vytváření návyků je odměna

Procesy učení se u nás posilňují vzorce chování, které jsou odměňovány. Například pokud se Honzík na návštěvě chová hezky a rodiče ho potom pochválí, Honzíkovo „hezké chování“ je v jeho mozku upevněno odměnou a pravděpodobně se bude chovat hezky i příště. Jestli Zuzka v obchodě zvykne zlobit a křičet a maminka jí pak koupí lízátko, aby ji utišila, Zuzka se naučí, že křikem si vyslouží odměnu. Naopak pokud se žádná odměna nedostaví, ztrácíme k danému chování motivaci (pokud umyju okna a nikdo si to nevšimne, pracuju nadčasy, ale nikdo mne neocení, atd.). Klíčem k vytváření návyků je tedy odměna. Odměna může mít různé formy: slovní ocenění, dárek nebo peníze, pobavení se, vyplavení endorfinů po běhání – cokoliv, co aktivuje centra slasti v mozku. Při změně návyků je klíčové určit, čím je tento návyk odměňován. Pak musíme najít jiné chování, které nám tutéž odměnu poskytne bez toho, abychom opakovali onen problematický návyk.

Krok 1: Identifikovat odměnu, která náš návyk posilňuje

Představme si, že bychom chtěli zhubnout. První krok, ke kterému se odhodláme, je odepřít si čokoládový koláček, který si v práci pravidelně dopřáváme kolem druhé hodiny odpoledne. Jak to ale udělat? Co je ta hlavní odměna, kterou nám čokoládový koláček poskytuje? Zvýšení hladiny cukru v krvi, tedy víc energie? Slast z jezení něčeho lahodného? Rozptýlení od práce? Popovídání s kolegy v kavárně? Jestli se nám podaří „naši“ odměnu identifikovat, víme, čím musíme nahradit nežádoucí chování.

Krok 2: Identifikovat podnět, který náš návyk spouští

Dále musíme určit podnět, který náš návyk spouští. Pokud totiž chceme naše problematické chování nahradit novým, musíme vědět KDY ono nové chování dělat. V příkladě s čokoládovým koláčkem může být spouštěčem několik věcí: čas (vždy kolem 13:45 začneme mít chuť na něco malého), nuda (potřebujeme změnit činnost), pocit osamělosti (potřebujeme si s někým popovídat) atd. Když se nám podaří spouštěč najít, víme, že to je ta správná chvíle na zahájení náhradního odměňujícího chování z kroku 1.

Níže jsou uvedeny dva různé vzorce, které se můžou skrývat za jezením čokoládového koláčku. V případě Petra je nutnou odměnou dodání cukru do krve. Tenhle návyk by se dal změnit tak, že si Petr dá místo koláče jablko. Měl by si ho dát kolem 13:45, kdy obvykle cítí chuť na něco malého.

Diagram: podmět: nedostatek energie, chuť na sladké -> chování: snězení koláčku -> odměna: energie

Příklad 1: Vždy kolem 13:45 začne Petr cítít nedostatek energie a dostane chuť na něco malého (podnět). Jde do kavárny a dá si čokoládový koláček (chování). Poté se mu zvýší hladina cukru v krvi a pocítí příval energie (odměna).

V případě Michala je nutnou odměnou rozptýlení a pobavení. Místo jezení koláčku v kavárně by mohl přejít do sousední kanceláře a popovídat si s kolegy tam. Správný čas, spouštěč, na toto popovídání je pocit nudy, který se obvykle dostaví během odpoledne. Michal si popovídáním „doplní baterky“ a může se vrátit k práci spokojenější.

Diagram: podmět: nuda -> chování snězení koláčku v kavárně a konverzace s kolegy -> odměna: rozptýlení, pobavení

Příklad 2: Odpoledne kolem druhé se obvykle Michal začne nudit a potřebuje rozptýlení (podnět). Jde do kavárny a dá si čokoládový koláček (chování). V kavárně si popovídá s kolegy a pobaví se – tedy změní činnost a rozptýlí se (odměna).

Návyky jsou velice individuální a můžou mít u každého člověka zcela jiný vzorec. Pokud se nám tento vzorec podaří rozklíčovat, jsme na dobré cestě náš problematický návyk změnit nebo si vytvořit nový. Více o tom, jak identifikovat váš individuální vzorec návyku se dozvíte v druhé časti článku.

Zdroj:

  přečteno 2327×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Kristína Medalová
Absolventka jednooborové psychologie na FF UPOL v Olomouci. V současnosti pokračuje ve svých studiích na Université de Fribourg ve Švýcarsku, kde se specializuje na klinickou psychologii a psychologii zdraví. Zajímá se zejména o aplikaci výzkumu kognitivních a afektivních neurověd do každodenního života. O popularizaci psychologie se snaží také prostřednictvím vzdělávacích workshopů pro širokou veřejnost.

Podobné články

Jak si vytvářet lepší návyky - druhá část

Konec roku se blíží a s ním i čas novoročných předsevzetí. Ať už bychom chtěli něco přestat dělat (např. jíst nezdravá jídla), nebo začít dělat (naučit se nový jazyk, cvičit), je důležité porozumět tomu, jak se návyky vytváří, udržují a mění. V první části článku „Jak si vytvářet lepší návyky“, která vychází z bestselleru Charlesa Duhigga „The Power of Habit“, jsme popsali základní vzorec návyku. Návyky jsou vlastně jako dráhy v mozku. Čím častěji určitou dráhu využíváme, tím bude větší, silnější a těžší „přebudovat“. Pokud ale tato dráha vede k chování, které je pro nás škodlivé a rádi bychom s ním přestali, je nutné vytvořit novou cestu, nový návyk.

Jak to udělat? Posledně jsme si vysvětlili, jak důležitá je odměna. Odměna je to, co „živí“ náš návyk. Může to být například pocit svěžesti po umytí zubou, nebo příval endorfinů po běhání. Abychom přišli na to, co motivuje náš špatný návyk, je užitečné udělat malý experiment.

Krok 1: Experimentujte s odměnami

Připomeňme si příklad, kdy muž chce zhubnout a rád by změnil každodenní odpolední rituál jezení čokoládového koláčku. Jeho úkolem v první den experimentu bude zkusit změnit své obvyklé chování, když pocítí chuť jít na koláček do bufetu. Například může jít na chvilku ven projít se, aniž by cokoliv jedl. Další den může jít do bufetu a koupit si dortík, ale vzít si ho sebou a sníst u pracovního stolu. Třetí den půjde do jídelny, koupí si banán a popovídá si s kolegy. Pak zkusí místo koláčku kafe. Potom půjde místo do jídelny do sousední kanceláře, popovídá si a vrátí se ke svému stolu. Principem je testovat různé chování, abychom mohli určit, čim je náš návyk udržován. Láká vás koláček sám o sobě, nebo pauza od práce? Pokud je to koláček, je to proto že máte hlad? (Pak by měl stačit i banán). Nebo je to tím přívalem energie, který z koláčku získáte? (Pak by mělo fungovat kafe). Nebo jsou výlety do jídelny ve skutečnosti záminkou k sociálnímu kontaktu? (Pak stačí, pokud si půjdete popovídat s kolegy).

Experimentování může trvat několik dní, týdnů nebo i déle a tenhle čas je zatím vyhrazen jen pro sebepozorovaní. Když se po vyzkoušení nového chování vrátíte k pracovnímu stolu, nastavte si budík na 15 minut a poté si položte otázku: mám ještě stále chuť na koláček? Pokud čtvrt hodinu po popovídání s kolegy stále cítíte chuť na dort, pak lidský kontakt nebylo to, co motivovalo vaše chování. Pokud se cítíte neuspokojeni po snězení koláčku u vašeho stolu, pak jste ve skutečnosti hledali spíše rozptýlení než kalorie. V případe spkojenosti se vám podařilo najít vaší skutečnou odměnu, kterou můžete ještě několik dní ověřovat a sledovat, zda skutečně funguje.

Krok 2: Odhalte spouštěč

Druhou neznámou, kterou se pokusíme odhalit je spouštěč. Proč někdy cítíme mnohem větší chuť na koláček, kafe nebo cigaretu než jindy? K tomu nám pomůže další malý experiment. Pokaždé, když pocítíte chuť na nežádoucí chování, odpovězte na tyto otázky:

Kde jste? Kolik je hodin? Jakou máte náladu? Kdo je kolem vás? Co jste dělal předtím, než jste pocítil chuť? První den může být odpověď: kancelář, 15:30, znuděnou, nikdo, odpovídal na email Druhý den: u kopírky, 15:18, spokojenou, kolegyně, dělal kopie Třetí den: konferenční místnost, 15:41, únava, spolupracovníci na projektu, čekání na začátek jednání

Po čase můžeme vypozorovat, co se pokaždé mění a co zůstává stejné. Spouštěčem bude v tomto případě nejspíš čas (chuť se dostaví každý den kolem půl čtvrté). U někoho jiného by to mohla být nálada (stres, smutek, nuda). Nebo by to mohlo být spojeno s nějakou nepříjemnou činností, od které máme pokaždé chuť „uniknout“ pod jakoukoliv záminkou.

Krok 3: Vymyslete plán

Posledním krokem v změne návyku je vymyslet plán. Pokud už vím, že každý den kolem půl čtvrté pocítím chuť na dort, ale že odměnou, kterou vlastně hledám, je rozptýlení popovídáním si s kolegy, můžeme začít se změnou návyku. Návyk je jako vzorec, který náš mozek automaticky opakuje: když vidím spouštěč, udělám svůj návyk, abych dostal odměnu. Když si návyk vytváříme, jde o vědomé rozhodnutí. Čím déle ho ale děláme, tím míň už je naše chování vědomé a jenom automaticky vykonáváme pokyny zajetých dráh v našem mozku. Abychom to změnili, musíme se nějaký čas vědomě soustředit na vytváření nového návyku. Na základě experimentování si tedy můžeme vytvořit plán: „Každý den o 15:30 zajdu do sousední kanceláře a popovídám si 10 minut s kolegy.“ Je možné, že se to nepovede každý den, ale po více a více opakováních se nový návyk upevní a zcela nahradí ten starý, nefunkční. Odhalování vzorce návyku je téměř jako detektivní činnost. Když se vám to ale podaří, máte šanci stát se silnějšími jak váš letitý návyk a „přeprogramovat“ svůj mozek. Završením vašeho úsilí pak bude zdravější, šťastnější a svobodnější život.

Zdroj:

Duhigg, Ch. (2013). The Power of Habit. London: Random House Books.

Smích: zázračný lék, který dokáže i zabíjet

Smích léčí. Dokáže vyléčit i poměrně závažná onemocnění, pomáhá odbourávat psychické potíže a stres. Alespoň se to o něm tvrdí. Co je na tom ale pravdy?

V roce 2009 provedli kardiologové z léčebného centra Marylandské univerzity v Baltimoru zajímavý výzkum. Vybrali 300 lidí, z nichž první polovina měla někdy problémy se srdcem a druhá polovina byla naprosto zdravá.

Pomocí sofistikovaného výzkumu obě skupiny podrobně testovali a přišli na to, že zdraví lidé se mnohem více a častěji smějí.

„Lidé, kteří brali život vážněji, reagovali na otázky s menší dávkou humoru a obecně se v komických situacích méně smáli, většinou patřili do skupiny těch, co v minulosti měli problémy se srdcem,“ potvrzuje závěry výzkumu doktor Michael Miller, ředitel kardiologického centra Marylandské univerzity.

„Už dávno víme, že pravidelné cvičení, vyhýbání se cigaretám nebo zdravé stravování snižují riziko srdečních potíží. Možná bychom však na tento seznam měli připsat také pravidelný smích,“ dodává Miller.

To, že duševní zdraví má přímý vliv na naše fyzické zdraví, ostatně prokazuje také experiment pittsburské univerzity Carnegie Mellon z roku 1991.

Experiment zkoumal 394 naprosto zdravých jedinců a prokázal, že lidé, kteří snáze propadají psychickému stresu, jsou řádově o desítky procent náchylnější k nachlazení, než lidé psychicky odolní.

Podle dalšího výzkumu smích dokonce pomáhá diabetikům. Lékaři Lee Berk a Stanlety Tan z kalifornské Loma Linda University provedli experiment na skupině 20 vážně nemocných diabetiků, kterou rozdělili na dvě poloviny. Jednu polovinu označili písmenem N (normál) a jednu S (smích).

Zatímco obě skupiny dostávaly standardní léky v souladu s jejich diagnózou, skupina S se dočkala i příjemného bonusu – každý její člen si každý den mohl pustit 30 minut svého oblíbeného humorného seriálu.

Výsledek? Po 12 měsících měli diabetici ze skupiny „smích“ o 26 % více HDL (dobrého) cholesterolu, zatímco „normální“ skupině tento cholesterol vzrostl jenom o 3 %. Naopak hladina nebezpečného C-reaktivního proteinu u skupiny S poklesla o 66 procent, zatímco u skupiny N jen o 26 procent.

To už stojí za to občas se zasmát, co říkáte?

Čím to je?

Každé srdečné zasmání vám prohloubí dech a uvede do klusu srdce, hrudní koš, bránici i plíce. Tato svalová vibrace navíc působí jako masáž na žaludek a střevní trakt, čímž povzbudíte zažívání.

Smích také podporuje produkci endorfinů – tzv. hormonů štěstí. A ty mají protibolestivý účinek – hlavy, zuby nebo svaly díky němu tolik nebolí. Nehledě na to, že endorfiny obecně zlepšují psychický stav.

Profesor a psychiatr William Fry ze Stanforské univerzity už v roce 1971 zjistil, že smích zrychluje srdeční tep, zvyšuje krevní tlak a aktivuje svaly, což pozitivně působí na fyzickou i psychickou schránku lidského těla a navozuje podobně skvělý pocit, jaký zažíváte třeba po sportovním výkonu.

Nemocnice smíchu

Některé světové nemocnice dokonce kvůli pozitivnímu účinku smíchu zaměstnávají profesionální komiky. V nemocnici sv. Josefa v Houstonu (Texas) vyprávějí sestry a lékaři každý den patnáct minut vtipy. Údajně se jim to osvědčilo a pacienti, kteří vtipy poslouchají, se uzdraví v průměru o dva dny dříve, než ostatní.

Na některých dalších klinikách a v nemocnicích mají místnosti, kde jsou pro pacienty k dispozici vtipné knihy, filmy či seriály. Čas od času sem chodí vystupovat klauni a komici. Takovou formu léčby by nejspíš přivítali v každé nemocnici 

Diagnóza: usmála se k smrti

Jakkoliv však smích dokáže léčit, na druhou stranu umí i zabíjet.

Při záchvatu smíchu totiž dochází k velkému napětí v těle a u oslabených částí to může vyvolat závažné problémy. V nejhorších případech se dokonce mohou vytvářet praskliny na srdci, dochází k záchvatu astmatu či inkontinenci – především u žen vyššího věku.

„Známe případ ženy se srdečními problémy, která zemřela po sérii záchvatů smíchu. Ty jí totiž způsobily prasklinu na srdci a jícnu,“ uvádějí jeden z příkladů britští vědci pro deník The Telegraph.

Tento případ ale nic nemění na faktu, že smích skutečně léčí. Pokud se smějete, vypadáte lépe, cítíte se lépe a odbouráváte z těla stres a napětí. Takže doporučení za nás – smějte se, jak jen to jde. Budete se pak cítit lépe.

Víte, proč sníte?

Na potřebu spánku nás obvykle nikdo nemusí upozorňovat. Při jeho nedostatku si sami začneme všímat, že nám dochází energie, klíží se nám oči a ztrácíme koncentraci, nemluvě o bolestech hlavy nebo jiných obtížích. Funkce snů, které náš spánek vyplňují, je ale oříškem, se kterým si vědci dosud lámou hlavu. Sny se průběžně vynořují po celou dobu spánku a můžeme mezi ně zařadit už tzv. hypnagogické obrazy, které se objevují při usínání. Další sny pak přicházejí v REM i NREM fázích. Snové obsahy REM fáze přitom bývají jasnější, živější, intenzivnější a tvoří linii příběhu, zatímco ty z NREM fází jsou méně časté, méně jasné, hůře zapamatovatelné, lépe kontrolovatelné a mnohdy mívají spíše podobu myšlenek nebo opakování denních událostí. Jen zlomek z těchto nočních dobrodružství nám přitom nakonec uvízne v paměti. Jsou sny jen produktem náhodné stimulace předního mozku, jak tvrdili Hobson a McCarley, nebo v našich životech plní zásadnější roli? Proč jsou tak často negativní a zaplavují nás traumatickými nebo stresujícími vzpomínkami? A proč je tak snadno a rychle zapomínáme? Od dob Freuda, který snům přisoudil roli zprostředkovatele nevědomých přání, se kolem jejich funkce vyrojila spousta dalších teorií. V tomto a navazujícím článku vám představím ty nejvýznamnější. Jak sami zjistíte, většina z nich se navíc vzájemně prolíná.

Sním, tedy si pamatuji

Po učení nebo trénování si jděte rovnou zdřímnout. To vyplývá z výzkumu z roku 2010, při kterém Wamsley a Stickgold objevili souvislost mezi sněním o zrovna naučené činnosti a následném zlepšení v jejím zvládání. Výsledek navazuje na dřívější zjištění, že účastníci, kteří mezi trénováním a testováním schopnosti spí, jsou o 10-20% rychlejší a dělají méně chyb než před spaním. Ale pozor, ačkoli některé studie naznačují, že podobně může spánek působit i na zapamatování slov, procvičování sněním se podle všeho týká především osvojování pravidel a systémů, které neumíme vědomě popsat. Třeba jízdy na kole. Orientuje se tedy spíše na dovednosti.

Snové procesy mají navíc podíl na tom, že si ze zážitků a informací z předchozího dne zapamatujeme to nejdůležitější. Podle Hartmanna a Zhanga v průběhu snění dochází ke zpracování, šifrování a transferu dat z dočasné paměti do dlouhodobé, nový materiál je propojen se starým a paměťové systémy jsou reorganizovány na základě emocí. Tento proces by zároveň mělo doprovázet zbavování se nepotřebných informací. To by také vysvětlovalo, proč je některé sny tak snadné zapomenout.

Sním, tedy se uzdravuji

O léčivých účincích snění referoval už Jan Evangelista Purkyně. Také Freud později tvrdil, že špatné sny umožňují učit se kontrole nad emocemi pocházejícími ze stresových situací. A nebyl jediný. I mnoho současných vědců má za to, že snění pomáhá udržet a obnovit psychickou rovnováhu. Podle teorie psychického uzdravování nám sny umožňují vyrovnat se se stresem a emocionálními výkyvy (úzkostí, strachem nebo zlostí) a zotavit se z traumatických zážitků. Špatné vzpomínky jsou zpracovány, zařazeny do dlouhodobé paměti a neutralizovány. Pokud je proces úspěšný, negativní emoce se vytratí a my znovu nacházíme psychickou stabilitu. I posttraumatické noční můry tak mají svůj smysl. Pokud ale integrační proces selže, noční můry se budou vracet.

Podle Stickgolda může i ranní vybavování snů a snaha nahlížet na ně v širších souvislostech spáči pomoct porozumět vlastním emocím. Sny se podle něj tvoří uvnitř sítě propojených vzpomínek, ke které jinak nemáme přístup. Představují tak cenný zdroj informací o našich vnitřních obavách. Ve spánku mozek hledá a identifikuje užitečné souvislosti mezi nedávnými silnými zážitky a těmi staršími. Vytváří tak kontext, ze kterého může být řešení co nejlépe patrné. Takže až se příště vzbudíte z nepříjemného snu, zapřemýšlejte, jestli vám snová paralela nedává klíč k řešení vaší aktuální situace nebo alespoň k pochopení toho, co zrovna prožíváte.

Zdroje:

Eiser, A. S. (2005). Physiology and psychology of dreams. Seminars in neurology , 25(1), 97-105. Hoss, R. J. (2013). The Neuropsychology of Dreaming: Studies and Observations. Staženo z dreamscience.org/articles/NeuroPsychology of Dreaming - Studies and Observations.pdf Ilankovič, N. N. (2014). New Hypothesis and Theory about Functions of Sleep and Dreams. Macedonian Journal of Medical Sciences, 7(1), 78-82. Nir, Y. (2010). Dreaming and the brain: from phenomenology to neurophysiology. Trends in cognitive sciences, 14(2), 88-100. Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. Sands, S. H. (2010). On the Royal Road Together: The Analytic Function of Dreams in Activating Dissociative Unconscious Communication. Psychoanalytic Dialogues, 20(4), 357-373. Stickgold, R. (2013). The Function of Dreaming. Phi Kappa Phi Forum, 93(2), 11-13. Valli, K. (2008). Dreams are more negative than real life: Implications for the function of dreaming. Cognition and emotion, 22(5), 833-861. Zink, N. (2015). Theories of dreaming and lucid dreaming: An integrative review towards sleep, dreaming and consciousness. International Journal of Dream Research, 8(1), 35-53.

10 překvapivých faktů o osamělosti

Odhaduje se, že více než 40% lidí pocítí během života bolestný pocit osamělosti. Navzdory tomu, jak je osamělost běžná, málokdo si plně uvědomuje její moc. Zde je 10 překvapivých faktů o osamělosti, které změní váš pohled na tento běžný, ale devastující psychologický stav:

Osamělost nezávisí na tom, kolik kamarádů a vztahů máme. Pocit osamělosti plně závisí na subjektivní kvalitě našich vztahů - jak moc se cítíme emočně vzdáleni od lidí kolem nás. Člověk může žít sám a necítit se osaměle, stejně jako žít obklopen lidmi a trpět osamělostí. Dokonce to není nic neobvyklého... Více než 60% osamělých lidí žije v manželství. Když manželské páry již nesdílejí nejhlubší pocity, myšlenky a prožitky, můžou se cítit odcizeně a osaměle. Lidé v takových vztazích věří, že jejich manžel/ka nemůže nabídnout tak hluboké porozumění, jaké by si přáli. Zatím co jejich strach může být oprávněný, může také plynout z faktu, že... Osamělost narušuje vnímání našich vztahů. Studie ukázaly, že pouze vybavení situace, kdy se lidé cítili osaměle stačilo k tomu, aby svoje vztahy hodnotili jako méně pevné a hluboké. Toto pokřivené vnímání často způsobuje, že osamělí lidé se ještě víc vzdalují od lidí, kteří by mohli zmírnit jejich osamělost. Navíc, jejich přátelé můžou také přistupovat k navazování vztahů s váhavostí, protože... Osamělost je v sociálních skupinách nakažlivá. Osamělost zanechává jasnou stopu - proto máme sklon všimnout si osamělých lidí kolem nás. Jedna výzkumná studie ukázala, že osamělí lidé byli během 6 měsíců vytlačeni na okraj sociální skupiny a překvapivě, to samé platilo i pro jejich přátele. Být takovým způsobem vytlačen "do chladu" má překvapivý účinek na naše tělo... Osamělost způsobuje větší pocit chladu. Studie ukázaly, že vzpomínka na situaci, ve které jsme se cítili osaměle způsobila, že účastníci výzkumu odhadovali pokojovou teplotu jako signifikantně nižší. Dokonce se snížila i jejich teplota těla. Pocit "vyhnání do zimy" rezonuje s naší evoluční minulostí, ve které odloučení od našeho kmene znamenalo ztrátu možnosti zahřát se u ohniště v srdci sociální skupiny. Opravdu se jeví, že lidské tělo reaguje na osamělost dramatickými způsoby... Lidské tělo prožívá osamělost podobně jako útok. Osamělost způsobuje okamžitou tělesnou odezvu. Zvyšuje krevní tlak a cholesterol, aktivuje naši tělesnou a psychologickou stresovou reakci. A proto... Chronická osamělost signifikantně zvyšuje riziko kardiovaskulárních onemocnění. U chronicky osamělých lidí ve větší míře hrozí rozvoj kardiovaskulárních onemocnění, protože jejich těla jsou v konstantním a neúprosném stresu. Osamělost ovlivňuje naše tělo i jinými způsoby... Osamělost potlačuje fungování imunitního systému. Osamělost způsobuje, že imunitní systém funguje méně efektivně, co z dlouhodobého hlediska zvyšuje riziko rozvinutí nejrůznějších onemocnění. I krátké období osamělosti se na naší imunitě může podepsat... Osamělí studenti vysokých škol měli slabší reakci na očkování proti chřipce. Několik týdnů osamělosti stačilo na to, aby imunitní systém studentů reagoval slaběji na očkovací injekci chřipky proti studentům, kteří se osaměle necítili. Osamělost je nebezpečná téměř jako kouření cigaret. Vědci shrnuli, že s ohledem na všechny vlivy osamělosti na tělo, reprezentuje osamělost velké riziko pro dlouhodobé zdraví a dlouhověkost. Toto riziko se dá srovnávat k zdravotním rizikům vyplývajících z kouření cigaret. Chronická osamělost zvyšuje riziko předčasného úmrtí o 14%.

Osamělost představuje důležité psychologické zranění a neměli bychom jej ignorovat. Pokuste se podniknout kroky, které vás vyvedou z bludného kruhu osamělosti, spíše než ty, které vás v něm budou nadále udržovat.

I pětileté dítě ví, že když se řízne do prstu, musí si ránu vyčistit a zavázat. Když dojde ale k zranění emočnímu (např. osamělost, odmítnutí, selhání), kdo z nás ví, jak si ránu ošetřit? Naše tendence je často "přežvýkávání" situace a sebe zraňování, které je srovnatelné s tím, jako bychom si do své rány stále znovu řezali. Zde je několik doporučení k emoční první pomoci, na základě práce Dr. Guy Winche:

Mluvte k sobě jako ke svému nejlepšímu příteli

Sára se po dlouhém a bolestivém rozvodu po několika letech rozhodla znovu hledat partnera. Zaregistrovala se na internetové seznamce, navázala kontakt se sympatickým vrstevníkem a domluvili si rande. Moc se těšila a pečlivě si na schůzku vybrala nové šaty. I když měla ze schůzky dobrý pocit, její partner sympatie neopětoval, po deseti minutách se omluvil a odešel. Sára zavolala své nejlepší kamarádce a ta jí řekla: “A co jsi čekala? Nejsi ničím zajímavá a ty nové šaty tvoje špeky stejně nezakryjí! Už máš prostě to nejlepší za sebou.” Přijde vám reakce kamarádky krutá? Máte pravdu – ta nejlepší kamarádka, která k Sáře promlouvala, byla ve skutečnosti ona sama. Proč jsme tak často mnohem laskavější k druhým než k sobě?

Uvědomte si, jak osamělost ovlivňuje vaše chování

Při sebe-průzkumu si Sára rychle uvědomila, že se na rande svého partnera ptala minimum otázek, co vedlo k jeho pocitu, že o něj nemá zájem. Navíc byla tak úzkostná, že se jen zřídka usmála a byla neustále napjatá. Když došla k tomuto vhledu, pocítila úlevu, protože obě věci lze změnit. V osamělosti máme tendenci svádět chyby na své neměnné rysy, místo toho, abychom se zaměřili na své chování.

Budujte aktivně své vztahy

Projevy pozornosti, soucitu, stejně jako praktická pomoc nebo dobrovolnické aktivity jsou jednou z nejlepších cest jak udržovat, ale i vytvářet nové vztahy. Pomoc druhým snižuje pocity osamělosti, zvyšuje pocit vlastní hodnoty a oblíbenost u druhých. Také je vhodnou příležitostí na seznámení pro ty, kdo mají strach navazovat nové kontakty s lidmi. Zaměření na druhé místo na sebe nás v konečném důsledku činí šťastnějšími. V případě, že okolnosti takové budování vztahů neumožňují, je velice účinným prostředkem proti osamělosti čtyřnohý kamarád. Pes (a i když existuje méně výzkumů, i kočka) skvěle tiší pocit osamění u lidí, kteří jsou izolovaní, trpící nemocí nebo psychologickým traumatem, a také u seniorů. Psi navíc umožňují navazovat přátelství při procházkách v parku lépe jako magnet.

Zde se můžete podívat na video o emoční první pomoci (možnost zapnout si české titulky): https://www.ted.com/talks/guy_winch_the_case_for_emotional_hygiene?language=cs

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/blog/the-squeaky-wheel/201410/10-surprising-facts-about-loneliness Winch, G. (2013). Emotional first aid: practical strategies for treating failure, rejection, guilt and other everyday psychological injuries. New York: Penguin group.