Přečtěte si náš blog

Stres: co se stane, když je ho příliš

2. května 2016

Stres je přirozenou součástí každodenního života. Odpovídá na okolnosti a požadavky našeho okolí. Na rozdíl od zvířat, která pod tlakem stresu buď uprchnou, nebo zaútočí, lidé často nemají ve svém psychosociálním prostředí příliš na výběr. Stresujícím situacím někdy zkrátka nejde utéct.

Stres dělíme z hlediska kvality na eustres a distres. První zmíněný je stres nižší intenzity, který má na organismus stimulující vliv. Je spojený spíše s příjemnými událostmi, jako je náročná, ale odměňující práce, svatba nebo budování nového bydlení. Distres je naopak negativní a silně prožívaný stres, který je pro nás zatěžující.

Rozlišujeme také typy stresu podle trvání – akutní a chronický. Akutní stres trvá pouze po dobu určité situace (projev před publikem nebo třeba hledání ztracených klíčů) a přináší s sebou odezvy těla - pocení dlaní nebo zrychlené a mělké dýchání. Po ukončení stresové situace se tělo vrací do rovnováhy.

Chronický stres je pro organismus mnohem nebezpečnější. Jde o reakci na dlouhotrvající stresové situace. Například chronické onemocnění, sociální nejistoty, nebo vleklé manželské neshody.

Něco málo teorie

Po první světové válce se výzkumem stresu zabýval americký fyziolog W. B. Cannon. Jeho teorie „útok nebo útěk“ je založena na principu homeostázy, kdy organismus usiluje o nastolení vnitřní rovnováhy právě jednou z těchto dvou reakcí.

Nejznámější teorií o stresu je tzv. všeobecný adaptační syndrom. Vyvinul ji kanadský biolog Hans Selye. Při pokusech na stovkách zvířat zjistil, že při dlouhodobém vystavení stresujícím podmínkám reaguje organismus třemi stadii.

Nejprve se spustí tzv. poplachová reakce. Ta je velmi podobná Cannonově teorii „útok nebo útěk“. Nelze-li se stresoru vyhnout, nastává druhé stadium – rezistence. Jde o energeticky velmi náročnou fázi, protože organismus mobilizuje své síly pro vyrovnávání se s nepříznivou situací. Posledním stadiem je vyčerpání, které nastává při dlouhodobém vystavení stresoru. Organismu zkrátka dojdou síly.

Co s námi stres dělá

Dlouhodobý stres mívá za následek mnoho nepříjemností. Problémy mohou nastat v oblasti zažívání nebo imunity. Dochází ke zvýšení krevního tlaku, nárůstu váhy a emocionálním výkyvům.

Existuje silné pojítko mezi stresem a poruchami spánku. Časté působení stresorů zvyšuje takzvaný arousal (stupeň nabuzení), který brání kvalitnímu spánku. Z nevyspání přicházejí další stresy a vzniká začarovaný kruh. A protože během spánku dochází v mozku k důležitým procesům, není divu, že jejich narušením se brzy objeví problémy s pamětí a pozorností.

Vědci ze St. Louis prováděli výzkum, ve kterém mělo 51 dobrovolníků brát po určitou dobu dávky kortizolu. Jedná se o hormon, který je vyplaven do těla při stresových situacích. Bylo zjištěno, že při několikadenním vystavení kortizolu se u zkoumaných osob zhoršila verbální paměť. Po ukončení experimentu se paměť naštěstí navrátila. Žijeme-li však v neustálém stresu, může kognitivní úpadek probíhat vlekle a nenápadně.

Jak bojovat se stresem

V boji proti stresu se doporučují následující kroky. Tím prvním je identifikace stresoru. Jakmile jej zjistíme, měli bychom se zamyslet nad tím, zda se stresorem můžeme něco udělat. V případě, že ano, budeme se snažit mu předcházet. Pokud je kontakt se stresorem nevyhnutelný, musíme zvolit jinou strategii – naučit se s ním žít, přijmout jej.

Za zmínku stojí také relaxační a meditativní techniky, kterých existuje velké množství. Určité typy je vhodné provádět před spaním, jiné můžeme praktikovat při čekání na autobus. U některých se zaměřujeme na tělo, jinými zase klidníme mysl. Vybrat si může zkrátka každý.

Zdroje:

  přečteno 12495×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Tereza Procházková
Absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. V minulosti působila jako terapeutka EEG biofeedbacku, kde se poprvé seznámila s problematikou trénování mozkových funkcí. Ve spolupráci se sdružením Cerebrum a FN Bohunice se v současnosti věnuje kognitivně rehabilitačnímu tréninku osob po poranění mozku.

Podobné články

Spánková paralýza - past mezi bděním a sněním

Je hluboká noc a vy jste se právě ze snu vrátili do reality vaší ložnice. Něco je ale špatně. Někdo cizí je ve vašem pokoji a mlčky kolem vás prochází. Chcete se natáhnout ke světlu a posvítit si na toho vetřelce, ruce vás ale neposlouchají. Zatímco vaši mysl zaplavuje panika, vaše tělo bezvládně leží v posteli a nedává vám sebemenší šanci se bránit nebo alespoň vykřiknout. Ve skutečnosti se přitom nemusíte o svůj život vůbec obávat. Jediný, kdo vás dnes v noci navštívil, byla spánková paralýza.

Spánková paralýza je stav, kdy tělo spí, ale mysl zůstává bdělá. Spánek přirozeně doprovází svalová ochablost. Zatímco se oddáváte snění, vaše tělo může ve snovém světě běžet, tančit i létat, a přesto zůstáváte klidně ležet ve své posteli. Když se pak obvykle ráno probudíte, bezvládnost vás opustí a můžete jít snídat. Pokud se ale bdělost setká s REM fází, vaše tělo zůstává znehybněno a mysl prožívá úzkost. Odhaduje se, že se se spánkovou paralýzou alespoň jednou za život setká zhruba 25 až 30 procent lidí. Jako by nebyla samotná nemožnost pohnout se a promluvit dostatečně děsivá, tento stav navíc často doprovází halucinace a problémy s dýcháním. Pokud jste sami spánkovou paralýzu nikdy nezažili, zkuste si vybavit, co prožíváte těsně před tím, než se ponoříte do spánku. Jak usínání a probouzení, tak spánkovou paralýzu totiž běžně doprovází zvukové a obrazové halucinace. V nezvyklé situaci uvědomělé bezvládnosti má ale mozek zřejmě tendenci vyložit si vynořující se vize a zvuky jako zlověstnou přítomnost druhé osoby, strach a panika tak ještě zesílí, až nakonec prožijete blízké setkání třetího druhu přímo ve vaší ložnici.

Přesná podoba postav a způsoby, jak si jejich přítomnost vyložíte, jsou pravděpodobně ovlivněny kulturně. Příslušníci různých národů si spánkovou paralýzu spojují s rozličnými mytickými bytostmi nebo duchy a předávají si zároveň opatření k jejich zahnání. Studie z roku 2014 ukázala, že Egypťané oproti Dánům více inklinovali k tomu, aby zážitek přisuzovali nadpřirozeným silám. Američané v něm zase mohou častěji spatřovat „strašáka“ podlomeného psychického zdraví a hrozby mozkového onemocnění. Pokud společnost nemá pro zlověstné noční návštěvy pochopení, její členové se mohou zdráhat o svých zážitcích mluvit a nikdy se tak nemusí dozvědět, že se jedná o vcelku běžný jev.

Co dělat, abyste se dýchánkům s nestvůrami pokud možno úplně vyhnuli? Snažte se nestresovat a věnujte dostatek času spánku. Stres způsobuje problémy s usínáním a souvisí s častým probouzením v průběhu noci. A právě v nedostatečném a nepravidelném spánku tkví kámen úrazu. Obzvlášť často tak může spánková paralýza doprovázet profese s dlouhými směnami a nočním provozem, jako jsou například zdravotníci a hlídači. Ani víra v paranormální původ jevů vám zřejmě příliš nepomůže. Strach z počínání záhadných bytostí může celý zážitek zhoršit a zvýšit pravděpodobnost jeho dalšího výskytu. Pokud se do této noční pasti přesto jednou chytíte, zkuste nepanikařit a soustřeďte se na rozpohybování jediného prstu na ruce nebo na noze. Právě tato malá výhra nad spícím tělem totiž často pomáhá bdělou noční můru zahnat.

Zdroje:

Adler, S. R. (2011). Sleep Paralysis: Night-mares, Nocebos, and the Mind-Body Connection. New Brunswick: Rutgers University Press.

Jalal, B., Simons-Rudolph, J., Jalal, B., Hinton, D.E. (2014). Explanations of sleep paralysis among Egyptian college students and the general population in Egypt and Denmark. Transcult Psychiatry, 51(2), 158-75.

Mozkové vlny: neviditelné tajemství v naší hlavě

První vědecká zmínka o mozkových vlnách padla už koncem 19. století, ale teprve s vynálezem elektroencefalogramu (EEG) ve 30. letech 20. století bylo možné existenci vln skutečně dokázat – a rozlišit i jejich různé podoby.

Co to vlastně mozkové vlny jsou?

Mozkové vlny jsou součástí elektromagnetického pole, které vzniká kolem mozku díky elektrické aktivitě neuronů. Přístroj EEG dokáže rozlišit mnoho různých vln, přičemž nejčastěji je zmiňováno pět z nich – Alfa, Beta, Gama, Delta a Theta. Během našeho života jsou aktivní všechny, jedna však bývá v závislosti na okolnostech dominantnější. A která z nich to je, záleží na našem psychickém rozpoložení.

Mozkové vlny měříme v jednotkách Hertz (Hz). Čím více Hz, tím „divočejší“ je vlna i naše duševní naladění. Například 10 Hz znamená, že křivka dosáhne deseti kmitů za sekundu.

Gama vlny (40 – 100 Hz) jsou dominantní v situacích, kdy vystavujeme náš mozek náročným úkolům. Například při trénování na Mentemu. Gama frekvence hraje důležitou roli při učení a paměti.

Beta vlny jsou aktivní v bdělém stavu. Nacházejí se v rozmezí 12-40 Hz. Čím vyšší je jejich frekvence, tím podrážděnější se stáváme. Ovládá nás zlost, nervozita nebo strach. Nižší frekvence se vyskytuje při pocitu únavy nebo ospalosti. Vlny beta jsou patrné při logicko-analytickém, tedy rozumovém uvažování. Při jejich aktivitě se zaměřujeme na řešení problémů.

Alfa vlny s frekvencí 8 – 12 Hz převládají při stavu uvolnění a odpočinku. Zkrátka vždy, když si neděláme s ničím starosti a nezahlcujeme naše smysly žádnými výraznými podněty. Duševní pohoda, kterou Alfa vlny vyvolávají, zlepšuje kvalitu spánku, učení, zvyšuje produktivitu a dokonce naši imunitu.

Aktivace Theta vln (4 – 8 Hz) nastává při hluboké relaxaci, meditaci a v některých fázích spánku. Během těchto frekvencí dochází ke zkvalitňování dlouhodobé paměti a schopnosti nacházet neobvyklá řešení. Vzniká většina vizionářských vidění. Každý jogín také ví, že ve stavu aktivace Theta vln dochází k prohloubení intuice a v některých momentech se lze setkat se svým vlastním nevědomím.

Delta vlny s frekvencí 1-4 Hz se objevují při velmi důkladné meditaci, ve stavu hlubokého spánku nebo v bezvědomí. Při těchto frekvencích dochází k hloubkové regeneraci organismu.

Mozkové vlny přicházejí automaticky s tím, jak prožíváme svět kolem nás. Dá se však naučit ovládat jejich intenzitu. Například pomocí meditace, autogenního tréninku a jiných relaxačních technik.

Zdroje:

https://www.transparentcorp.com/products/np/brainwaves.php mentalhealthdaily.com/2014/04/15/5-types-of-brain-waves-frequencies-gamma-beta-alpha-theta-delta

Řidiči

" Osmdesát procent všech lidí se považuje za nadprůměrné řidiče. "

Řízení motorového vozidla je z kognitivního hlediska velice náročný úkol. Řidič musí být soustředěný na docela široké spektrum podnětů, jako jsou dopravní značky, chodci, semafory, jiné auta či samotná trasa cesty. Dále si řidič všímá také povrchu cesty, aby se vyhnul kanálům a jiným nerovnostem. Musí také poslouchat motor, sledovat rychlost a další věci a tomu všemu může bránit nepříznivé počasí nebo ukecaný spolucestující.

Řízení ale není jenom o rozsahu pozornosti (o tom kolik věcí musí člověk vnímat naráz). Často je důležitá také časová stálost pozornosti. Kdyby totiž řidič přestal sledovat cestu, mohlo by to vést k havárii. Proto je důležité, aby nebyl unavený, nebo neřešil věci náročné na soustředění přes telefon během cesty. Zvýšení soustředění na telefon může způsobit snížení soustředění na cestu. Proto hovor se spolucestujícím je méně nebezpečný. Složitosti situace na cestě si všímá také a tomu podvědomě přizpůsobuje obtížnost konverzace.

S tím souvisí fakt, že na některé věci se soustředíme více a na některé méně. Řidič je nucený tuto intenzitu pozornosti správně modulovat, aby mu neunikly důležité informace (například, že na semaforu svítí červená) kvůli těm méně důležitým (vedlejší pruh vede do jiného města).

Všechny tyhle vlastnosti pozornosti se dají trénovat pomocí kognitivního tréninku.

Možná se vám ale zdá, že na řízení nestačí jenom dobrá pozornost. Máte pravdu. Taky jsou potřebné rychlé reakce, schopnost rozhodování, plánování a vykonávaní činnosti, které se nazývají i exekutivní funkce. Ty se lehko dají trénovat během kognitivních her.

Trénování těchto kognitivních funkcí je proto dobré pro řidiče ve všeobecnosti, kteří si je tak udržují ve formě. Ještě o něco přínosnější může být ale pro řidiče, kteří se chystají z nějakých důvodů na dopravně psychologické vyšetření. Jeho součástí je totiž právě i testování kognitivních funkcí řidiče.

A na závěr zákon Murphyho dědečka: „Člověk se nenaučí nadávat, dokud se nenaučí řídit.“

Předběhněte Alzheimera I.: Prevence a tělo

Většina lidí se chce dožít vysokého věku a zároveň si udržet mysl svěží jako za mlada. Toto přání se ale nesplní každému. Neuroložka Lisa Genova představila svým posluchačům myšlenkový experiment, který objasňuje realitu současného stárnutí:

„Představte si, že je nám všem nyní 85 let. Teď se každý podívejte na dva lidi v sále. Jeden z vás tří má pravděpodobně Alzheimerovu chorobu. Doufáte, že to nejste právě vy? OK, pak jste pečovatelem o člověka s Alzheimerovou chorobou.“

Výzkumu „Alzheimera“ se věnují vědci již dlouho, úspěšnou léčbu však nikdo zatím neobjevil a tato nemoc nyní postihuje více než sedm miliónů obyvatel Evropy.

Co s tím? Neklesejte na mysli a zaměřte se na preventivní opatření. Jako obvykle, nejlépe je s prevencí začít hned.

V tomto článku si řekneme, v čem tato choroba spočívá a jak vzniká. Podělíme se s vámi také o první část tipů pro zdravý životní styl, který vám může pomoci stát se vůči tomuto onemocnění odolnějšími.

Co víme o Alzheimerovi? Problémem jsou plaky bílkoviny v mozku

Alzheimerova nemoc je nejčastější příčinou demence a spočívá v narušení mozku, které vede ke zhoršování kognitivních funkcí, např. myšlení, úsudku, paměti. Jak to funguje?

Náš mozek se skládá z neuronů, které mezi sebou komunikují prostřednictvím synapsí. Ty si navzájem předávají informace prostřednictvím neurotransmiterů. Tato výměna je nezbytná pro šíření signálů mozkem a zajišťuje myšlení, vnímání, ukládání myšlenek. Synapse uvolňují také malé množství peptidu zvaného amyloid beta, který je obvykle odplaven během následujícího metabolického procesu. Problém vzniká, když se peptid nepodaří odplavit a amyloid beta se začne hromadit, shlukuje se do plaků a postupně zahlcuje mozek. Většina vědců se shodne na tom, že toto hromadění plaků je základem Alzheimerovy demence. Ve stejném momentě totiž dochází k úbytku samotných synapsí a rozpadu neuronových buněk zevnitř.

Plaky se hromadí již ve středním věku, „bod zlomu“ přichází mnohem později

Začátek rozvoje Alzheimerovy demence nepřichází až v důchodovém věku. Plaky amyloidu beta se nachází v mozku člověka, kterého choroba postihne, již kolem 40. roku věku. Neznamená to, že demence se projeví tak brzy – ačkoliv plak je v mozku přítomen, člověk nepozoruje žádné příznaky a žije dalších 15 až 20 let bez pocitu, že se s jeho myslí něco děje. A to až do chvíle tzv. „bodu zlomu“, kdy se množství nahromaděného plaku zvětší do kritické míry a mozek se začne chovat jinak. Tehdy se příznaky nemoci začnou projevovat ve formě klinických symptomů. Po tomto zvratu nastává kvalitativní změna v potížích s pamětí, jazykem a kognitivními funkcemi.

Asi všichni z nás někdy zažívají obyčejné výpadky paměti: „Jak on se jen jmenoval…?“, „Kam jsem to dala klíče…?“ V případě Alzheimerovy demence přicházejí výpadky jiné. Zatímco dříve jste si na jméno souseda vzpomněli za hodinu a klíče jste našli v kapse bundy, po „bodu zlomu“ klíče najdete v lednici nebo v akváriu s rybičkami. Anebo je sice najdete v kapse, ale říkáte si „K čemu tohle slouží…?“ Rozdíl tedy není jen v množství, ale i v kvalitě těchto potíží. Závažnější změny nastávají ve vyšším věku poté, co se plaky amyloidu beta hromadí již dlouhé roky. Pokud se vám věk 40 let zdá brzy, pak vězte, že prevence by měla začít ještě dříve.

Prevence začíná nejlépe včera

Vědci, kteří se snaží vynalézt lék na Alzheimerovu chorobu, sází na preventivní řešení. Výsledný preparát má podle nich zabránit amyloidu beta, aby nabobtnal do příliš velkých rozměrů. Pacienti si proto budou muset takovýto lék vzít dříve, než k „bodu zlomu“ dojde – ještě před tím, než se u nich příznaky nemoci projeví. Taková léčba je zatím hudbou budoucnosti, na stejném principu však funguje prevence v každodenním životě.

Dnes víme, že způsob, jakým žijeme své životy, může ovlivnit to, zda k „bodu zlomu“ vůbec dojde. Genetické faktory mají vliv na pravděpodobnost vzniku onemocnění, avšak ve hře jsou také další faktory. I pokud máte kombinaci genů, která zvyšuje pravděpodobnost vzniku Alzheimerovy choroby, můžete prožít celý život a nikdy tuto nemoc nerozvinout. Lisa Genova proto zdůrazňuje, že u většiny lidí není DNA samo o sobě určujícím faktorem toho, zda se Alzheimer projeví.

Co byste neměli podcenit, pokud chcete předběhnout Alzheimera? V tomto článku si řekneme, jak můžete Alzheimerově chorobě předcházet prostřednictvím péče o své tělo. V následujícím druhém díle vám pak vysvětlíme, jak si můžete vybudovat odolnější mozek prostřednictvím trénování své mysli.

Spěte pořádně

Spánek je důležitý, protože ve fázi hlubokého spánku s pomalými EEG vlnami (část NREM spánku – když se vám zrovna nezdají sny) dochází k mozkové očistě. Gliové buňky prolévají mozek cerebrální spinální tekutinou a tím jej očišťují od metabolického odpadu, který se akumuluje v synapsích během dne, a to včetně amyloidu beta. Hluboký spánek tak plní nezastupitelnou roli vnitřní očisty mozku. Odkládáte spánek často do pozdních nočních hodin? Pozor. Mnoho vědců věří, že chabá spánková hygiena je prediktorem vzniku Alzheimerovy choroby. Jediná noc spánkové deprivace vede k navýšení množství amyloidu beta, přítomnost nahromaděného amyloidu pak prokazatelně narušuje spánek, což pak vede k jeho dalšímu hromadění… Tomuto cyklu se určitě chcete vyhnout.

Jezte zdravě a udržujte své srdce fit

Vysoký krevní tlak, cukrovka, obezita, kouření, vysoký cholesterol – celá tato skupina reprezentuje faktory zvyšující riziko onemocnění Alzheimerovou chorobou. 80 % lidí s tímto onemocněním podle jisté studie vykazovalo také přítomnost kardiovaskulárního onemocnění. Co s tím? Doporučením pro praktický život je v této oblasti zdravá strava ohleduplná ke kondici srdce, např. slavná středomořská dieta, a životní styl plný pohybu. Konečně máte pádný důvod začít žít jako Francouzi. Cigarety i dýmky si ale raději odpusťte – kromě špatného vlivu na kardiovaskulární systém obsahují také neurotoxické látky, které škodí přímo vašemu mozku.

Cvičte pravidelně, zaměřte se na aerobní aktivity

Aerobní cvičení se prokázalo v mnoha studiích jako účinný nástroj snižování množství amyloidu beta. A co víc, cvičení má okamžitý pozitivní dopad na váš mozek. Podle neuroložky Wendy Suzuki, zvyšuje cvičení množství neurotransmiterů, jako jsou dopamin, serotonin a noradrenalin, což vám zvedne náladu a posílí vaši pozornost a reakční čas. Dlouhodobé cvičení pomáhá produkovat nové mozkové buňky v prefrontálním kortexu a v hipokampu a doslova vám zvětšuje mozek, což vám také zlepší dlouhodobou paměť. Kromě těchto „bonusů“ však cvičení především funguje jako dlouhodobá ochrana vašeho mozku, protože právě prefrontální kortex a hipokampus jsou nejnáchylnější k negativnímu vlivu demence. Co to znamená? Správné cvičení vám samo o sobě Alzheimera nevyléčí, ale pomůže vám v dlouhodobém, preventivním budování většího a silnějšího mozku, který bude schopen nástupu demence lépe a déle odolat.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks/lisa_genova_what_you_can_do_to_prevent_alzheimer_s

https://www.ted.com/talks/wendy_suzuki_the_brain_changing_benefits_of_exercise

http://www.pnas.org/content/early/2018/03/29/1721694115

https://academic.oup.com/gerontologist/article/37/2/150/616995

https://www.alzheimers.net/1-09-17-what-nuns-are-teaching-us-about-alzheimers/

https://www.nih.gov/news-events/nih-research-matters/how-sleep-clears-brain

http://www.jamda.com/article/S1525-8610%2815%2900435-1/abstract

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/28092015

https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(17)31363-6/fulltext?elsca1=etoc&code=lancet-site

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S156816371500046X?via%3Dihub