Přečtěte si náš blog

Lidský mozek vs. počítačový procesor. Kdo je lepší?

11. července 2016

Mapa není územím a plán nebo model je vždy pouhým zjednodušením skutečnosti. V tom tkví jejich výhoda – zatímco v horách nebo v lidském těle se bez hlubší znalosti nikdy nezorientujeme, v anatomickém modelu nebo turistické mapě získáme přehled během několika minut. Musíme si ovšem uvědomovat i aspekty, které plán nebo model vynechává.

Podle katastrální mapy např. snadno najdeme požadovanou parcelu a podle geologické hranice její podloží – při hledání restaurace v centru města nás ale tyto informace spíše zmatou. Co je dobré si uvědomit, než si svou mysl zjednodušíme na pouhý procesor vstupů a výstupů?

První odlišnosti najdeme u paměti: zatímco počítač má své cache, operační paměť a paměť pevného disku jasně oddělené, u člověka je jejich hranice nezřetelná a z jedné fáze do druhé se dostává postupně.

Hlavně ale – na rozdíl od počítačů – nemáme oddělený proces vybavování, zpracovávání a ukládání informací. Každá mentální činnost s danými paměťovými obsahy je všemi vyjmenovanými procesy zároveň: informace si vybavujeme (vyvoláváme z paměti příbuzné koncepty, aktivujeme příbuzné neurony), zpracováváme (aktivacemi dochází k asociacím) i ukládáme (jakákoli aktivace neuronů ovlivňuje jejich dlouhodobé asociace, které zřejmě tvoří paměť, jakékoli vybavování mění vzpomínky).

Zásadní rozdíly, na něž upozorňuje tzv. vtělené pojetí mysli, se týkají způsobu zpracovávání informací. Počítač pracuje abstraktně, software je nezávislý na hardware a na prostředí. U člověka je tomu přesně naopak.

Počítač provádí teoretické výpočty, zatímco my testujeme konkrétní scénáře – které navíc mnohdy ověřuje spíš tělo než mozek. Potenciálního partnera budeme vnímat jako přitažlivějšího, pokud máme v krvi trochu adrenalinu: protože namísto teoretických úvah, jestli se k sobě hodíme, vyvozujeme odpověď z hormonální odpovědi na jeho přítomnost. Při ostření oka se nemusíme na rozdíl od fotoaparátu spoléhat na výpočty optimálního nastavení clony, ale jednoduše roztahovat zorničky, dokud nedosáhneme požadovaného stavu.

Velké množství výpočtů a operací necháváme na prostředí, bez nutnosti je skutečně provádět. Kancelář automaticky asociuje práci a postel spánek, aniž bychom k tomu museli dojít rozumovou úvahou. Pavlovovi psi taky nemuseli při každém zazvonění racionálně zjistit, že dostanou nažrat.

Jakkoli se takové automatizace mohou zdát banální, ušetří obrovské množství výpočetních kapacit. Pokud si sedneme do auta, nemusíme teoreticky přemýšlet, jestli jsme chtěli uvařit kávu nebo zapnout počítač – namísto toho bez váhání sešlápneme spojku a otočíme klíčkem. Příchod do práce v nás automaticky vzbudí „pracovní nastavení“, zatímco v hospodě se sami od sebe uvolníme.

Podobně při zkoumání ostatních lidí nebo zvířat nepřemýšlíme teoreticky („tečou jí slzy, má zarudlý obličej, krvácí jí noha, ergo, cítí bolest“), ale vcítíme se do situace druhého, jako bychom v ní byli sami. Pokud vidíme někoho zraněného, v mozku se nám aktivují centra bolesti, protože bolest nevyvozujeme, ale vnímáme; při pohledu na člověka přikládajícího skleničku k ústům víme, že pije, protože právě při pití se chováme podobně.

Slavným argumentem proti podobnosti lidské a umělé inteligence je nekonečný regres. Člověk se umí zamyslet nad tím, o čem vlastně přemýšlí. Pokud by to měl udělat počítač, bude se zamýšlet, nad čím se zamýšlí, nad čím se zamýšlí, nad čím se zamýšlí… dokud nepřijde programátor a nenapíše do programu výjimku. Naproti tomu člověk nekonečnému regresu umí uniknout, byť není přesně zřejmé, jak to dělá. Existuje řada matematických i psychologických názorů, které takový argument z jedné nebo druhé strany relativizují; všeobecně akceptovatelné vysvětlení ale zatím nikdo nenabídnul.

Zdá se být tedy rozumné zůstat u přesvědčení, že lidské heuristické a počítačové algoritmické myšlení je odlišné, stejně jako jejich elektronický a biologický podklad. Počítačová metafora může být často užitečná, ale zůstává pouhou metaforou; člověk (alespoň prozatím) zůstává člověkem a počítač počítačem.

  přečteno 2008×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Vojtěch Pišl
Vojtěch Pišl vystudoval bakalářskou psychologii na Masarykově univerzitě, na dílčích kurzech studoval například na maďarské ELTE, dánské Aalborg University nebo londýnské The Coaching Academy. V Praze a Hannoveru získal vzdělání jako neurofeedbackový terapeut, několikrát z finančních důvodů odmítl přijetí ke studiu neurověd na Maastricht University, aby se nakonec rozhodl, že chce prací v první řadě vydelávat a začal pracovat jako finanční analytik. Neurovědám a psychologii se od té doby věnuje ve volném čase jako publicista a překladatel: v poslední době mu například vyšel seriál o neurofeedbacku v Psychologii Dnes, momentálně překládá jednu z Ramachandranových publikací.

Podobné články

Sezení s roboterapeutem aneb Budoucnost zdravotnictví

Snad každá oblast lidské činnosti čelí otázce, jak dlouho bude trvat, než ji zcela ovládne mechanizace a umělá inteligence. Ve výrobě je to už běžný jev. Ale o proměně zdravotnictví, obzvláště psychiatrické sféry, se v odborných kruzích začíná debatovat až v posledních letech. Ve vzduchu nyní visí velký otazník a možná i proto putuje do výzkumu nových léčiv čím dál méně financí.

Odvážné vize o budoucnost zdravotnictví

Výzkumník Domenico Giacco a jeho tým z londýnské univerzity kontaktovali v roce 2017 řadu evropských expertů v oblasti duševního zdraví. Na základě jejich náhledu na jednotlivé oblasti sestavili čtyři poněkud odvážné varianty, jakými by se mohlo zdravotnictví v budoucnosti ubírat, přičemž scénáře se mohou vzájemně prolínat:

Důraz na rozhodování pacientů: podle této představy budou mít pacienti zásadní roli při výběru své léčby, zatímco zdravotníci budou spíše poskytovat klíčové informace pro tato rozhodnutí. Sníží se tím určitý nátlak a uměle vytvářené autority odborníků. Důraz bude kladen na co největší osvětu a vzdělání veřejnosti. Tento styl přinese ještě další změnu: pokud se duševně nemocný člověk dopustí trestné činnosti, nebude posílán do léčebného zařízení, ale poputuje přímo do vězení.

Důraz na širší sociální kontext: budoucnost se může vyvinout i tak, že akcent bude kladen na sociální zázemí pacienta, tedy otázky rodičovství, vzdělávání, zaměstnání a dalších mezilidských vztahů. Lepší zmapování sociálního kontextu tak povede k účinnějším intervencím. Mezi obory s významným podílem na této realitě budou sociální vědy, psychologie a geografie.

Pomoc společensky znevýhodněným: třetí cesta, kterou si odborníci představují jako reálnou, je zaměření zdravotnictví na znevýhodněné sociální skupiny. Ať už z důvodu chudoby, sociální izolovanosti, bezdomovectví, nezaměstnanosti či jakékoli diskriminaci. Tento pohled příliš nerozlišuje sociální, fyzickou a fyziologickou příčinu nesnází, naopak je řeší celistvě. Vzniká více komunitních center, která se zaměřují na prevenci negativních jevů. Politika i společnost se snaží znevýhodněným skupinám podat pomocnou ruku.

Virtuální svět: jeden z nejpravděpodobnějších scénářů budoucnosti počítá s virtuální realitou a umělou inteligencí. Psychiatrická léčba bude probíhat čím dál více online a do výzkumu zdravotnického softwaru budou investovány závratné částky. Pomáhat budou doktoři-avataři, které si budeme moci sami vymodelovat, aby nám byli sympatičtí, a o roznášku medikamentů se nám postarají drony.

Kde si dnes popovídat s robotem

Ve skutečnosti debaty o vpádu umělé inteligence (AI) do lidského světa není až taková fikce. Už dnes existují softwary, o kterých se nám před pěti lety ani nesnilo, a pokrok nabírá podivuhodně rychlé obrátky. Tak například na Kolumbijské univerzitě použili program na analýzu řeči od IBM k tomu, aby určili pravděpodobnost vzniku psychózy u adolescentů. Zatímco odborníci se u této předpovědi trefují v 79 procentech, počítačová analýza dokáže vznik psychózy predikovat se 100% úspěšností. V dalším výzkumu zanalyzovali řeč osob s Parkinsonovou chorobou, což vzápětí umožnilo tuto nemoc předpovědět s 80% úspěšností, a to během jediné minuty mluveného slova. Do pěti let plánuje IBM rozšířit rozsah analyzovaných diagnóz a implementovat tento software i do smartphonů.

Další významnou technologickou společností je například X2AI. Ta vyvíjí chatboty (jinými slovy chatující roboty, tedy umělou inteligenci, která dokáže konverzovat téměř jako člověk), kteří dokáží nabídnout vysoce personalizovanou psychoterapii a psychoedukaci. Dánská verze například pomáhá překonat úzkosti a strach, v Brazílii nabízí podporu lidem zažívajícím násilí ze strany místních gangů a v Africe pomáhá osobám nakaženým HIV.

Jakkoli strmý vývoj zažívá umělá inteligence, v oblasti zdravotnictví to nebude s odosobněním péče až tak žhavé. Samy technologické společnosti potvrzují, že jejich aplikace slouží a budou sloužit spíše jako podpora, než nástroj k přímé léčbě. Potrvá ještě dlouhou dobu, než budou stroje schopné zachytit ty nejdrobnější odchylky v kulturních a osobnostních zvláštnostech každého člověka. Koneckonců, opravdovou mezilidskou komunikaci, péči a přijetí žádné stroje nahradit nemohou.

Zdroje:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/27816568

https://www.nationalelfservice.net/commissioning/service-reconfiguration/the-future-of-mental-health-care-time-for-a-social-perspective

https://skywoodrecovery.com/the-future-of-mental-health-care-is-now-and-its-promising

https://www.theguardian.com/world/2016/jul/29/from-ketamine-to-cupboard-therapy-the-future-of-mental-health-treatment