Přečtěte si náš blog

Kognitivní disonance: od Ezopovy lišky po sexuální násilí

21. října 2016

V bajce Liška a hrozny vypráví Ezop o vyhládlé lišce, která zahlédla trs hroznů – ale jakkoli se snažila vyskočit a trs shodit, nepodařilo se jí to. Nakonec tak své snažení vzdala a pohrdlivě mávla tlapkou, že jsou hrozny stejně kyselé a vlastně na ně vůbec nemá chuť.

Akademická psychologie takové chování chápe jako snahu snížit kognitivní disonanci – stav, kdy si dva postoje, hodnoty nebo jednání člověka protiřečí. Podle teorie Leona Festingera, který tento pojem zavedl, je takový rozpor nepříjemný a člověk se nevědomky snaží kognitivní disonanci zmírnit nebo odstranit.

Liška svým opovržením odstranila nesoulad mezi svou vírou ve své schopnosti a neschopností na hrozny dosáhnout. Podobných přesvědčení je řada: učebnicovým příkladem je třeba tendence člověka hledat pozitiva na tom, pro co něco vykonal, (aby si tak odůvodnil smysluplnost vykonané práce) nebo podceňovat rizika, kterým se vědomě vystavuje (a odůvodnit tak smysluplnost svého jednání).

Síla kognitivní disonance se zřetelně projevuje u domácího a sexuálního násilí. Mediální obraz sexuálního násilí ukazuje zarostlé devianty čekající v temných parcích, všemi opovrhované zrůdy bez jediné lidské vlastnosti. Nezakládá se ale na pravdě – a podobně jako jiné nepravdy škodí, a to všem.

Pachatelé přitom nejsou upíry padajícími z nebe. Rekrutují se z lidí, kteří žijí docela normálním životem ve městech a vesnicích. Potenciální pachatelé mají své rodiny, kamarády a známé. Ti všichni je považují za docela běžné, možná docela milé lidi – a oni sebe taky.

Takže útok navodí kognitivní disonanci, která pachateli brání pochopit, co vlastně udělal. Jednoduchá implikace: znásilnění páchají zrůdy, já se zrůdou být necítím, ergo, to, co jsem udělal, nebylo znásilnění. Protože pachatel má první premisu zažitou a na druhé závisí jeho sebeúcta, jediným východiskem je znásilnění popřít. Což přirozeně znemožňuje sebereflexi i nápravu.

Nejde ale zdaleka jen o pachatele. S obětí se v převážné většině případů znají. Minimálně zpočátku tak pachatele za běžného milého člověka považuje i oběť. Výsledkem je opět kognitivní disonance: je ten člověk, kterému už rok věřím, skutečně takový netvor, že by mě zmlátil nebo znásilnil?

Nejjednodušší cestou je takový zážitek popřít. Pachatel v tom oběti koneckonců rád pomůže. Pro oba je nejpohodlnější najít společnou lež, vykonstruovat příběh s nějakým „ale“, přejmenovat ránu pěstí na odstrčení a odstrčení nazvat obecně nepřijatelnou, ale v tomto konkrétním případě odůvodněnou a omluvitelnou – nebo dokonce správnou – reakcí.

Před stejně falešným, ale bolestným dilematem stojí i sociální okolí. Utéct situaci tím, že se „muselo jednat o nějaké nedorozumění“, protože pachatelem je milý člověk, skvělý učitel, dobrý kamarád nebo obyčejný kluk z diskotéky, tak je nejjednodušší nejen pro oběť, ale i pro člověka, kterému se potenciálně svěří. Že by můj milovaný vnouček zbil svou ženu? To přece není možné!

Dokud to bude možné, povede kognitivní disonance k popírání – a pokud ne, je nutné najít nějaké jiné řešení. „Můj vnouček by nikdy svou přítelkyni neuhodil. Ale to víš, jestli jsi mu spálila nedělní oběd, to se pak nesmíš divit, když se neudrží,“ předkládá babička poslední řešení. Vnoučka miluje třicet let – a někdo tak hodný přeci násilníkem být nemůže. Dokud to bylo možné, modřiny ženy a rány z vedlejšího bytu ignorovala. Co viděla na vlastní oči, ale ignorovat nemůže. Zbývá jediná možnost, jak zůstat konzistentní: popřít, že to, že vnuk svou přítelkyni zbil, skutečně znamená, že ji zbil.

Takový nesmysl není o nic absurdnější než psychotické bludy. Mozek nemá možnost zkoumat objektivní skutečnost a hledat pravdu. Porovnává vstupy ze smyslů s uchovanými (nejen) kognitivními obsahy a hledá řešení, jak všechno spojit dohromady.

Což víme už dávno. Pokud bylo v oblasti domácího a sexuálního násilí úkolem dvacátého století ukázat, že se sexuální zločiny dějí výhradně vinou pachatelů, nikoli obětí, je úkolem současného století je postavit na znalostech kognitivních procesů a postmoderní psychoterapie účinnou prevenci. A začít klidně od Ezopovy lišky.

A situovat ji do reality. Klasické výzkumy mediálních účinků ukazují, že extrémní hrozby na člověka neúčinkují. Právě kvůli kognitivní disonanci: člověk si nepřipustí, že by se mu mohlo stát něco „hrozného“ – protože by to příliš ohrozilo jeho pocit jistoty. Proto se například minuly účinkem krvavé scény varující před lety na ČT1 před řízením bez pásů.

Lépe působí hrozby prostředního kalibru, které člověk je schopný přes své obrany vstřebat, říkají statistické závěry. A to platí obecně, v médiích, terapii i prevenci. Proto také dává smysl se jinak docela nudnou kognitivní disonancí zabývat.

Další čtení:

  přečteno 14839×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Vojtěch Pišl
Vojtěch Pišl vystudoval bakalářskou psychologii na Masarykově univerzitě, na dílčích kurzech studoval například na maďarské ELTE, dánské Aalborg University nebo londýnské The Coaching Academy. V Praze a Hannoveru získal vzdělání jako neurofeedbackový terapeut, několikrát z finančních důvodů odmítl přijetí ke studiu neurověd na Maastricht University, aby se nakonec rozhodl, že chce prací v první řadě vydelávat a začal pracovat jako finanční analytik. Neurovědám a psychologii se od té doby věnuje ve volném čase jako publicista a překladatel: v poslední době mu například vyšel seriál o neurofeedbacku v Psychologii Dnes, momentálně překládá jednu z Ramachandranových publikací.

Podobné články

Konfirmační zkreslení aneb Proč někdy děláme špatná rozhodnutí

Konfirmační zkreslení je lidská tendence hledat, interpretovat a pamatovat si informace, které potvrzují naše již existující přesvědčení. Ty se můžou týkat zdraví („očkování je špatné“), vztahů („Mirek je tak pozorný“), politických preferencí („nikdy bych nevolil pravicovou stranu“) i jiných preferencí („naše škola je nejlepší“). Obvykle vznikají několika způsoby:

Přijetím názoru autority (říkala to maminka, vědci, oblíbená osobnost)

Silnou emocí (něco nám udělalo velkou radost nebo nás naopak naštvalo)

Identifikací s někým (jsem součástí nějaké skupiny a proto jí fandím)

Všimněte si, že s podobnými mechanismy pracuje i reklama. Produkt doporučuje známá osobnost, nebo reklama apeluje na nějakou naší charakteristiku (věk, pohlaví, národnost...). Cílem je vytvořit v nás přesvědčení „tento produkt je dobrý“. Postoje tak vznikají bez prezentace protiargumentů, spíš na základě emocí než racionální úvahou. Od této chvíle máme „slepou skvrnu“ a více vnímáme informace, které jsou v souladu s nabytým přesvědčením. Proč to tak je?

Rozhodování je vyčerpávající

Představte si, že bychom u každého rozhodnutí racionálně vyhodnocovali protichůdné informace. To stojí mozek obrovské úsilí a nebyli bychom schopni dělat rozhodnutí tak rychle, jak to okolní prostředí vyžaduje. Proto si mozek vytváří tyto přednastavené modely o světě a věnuje pozornost zejména informacím, které je potvrzují. V praxi tedy např. odpůrce očkování sleduje zejména příspěvky, média a osoby, které ho utvrzují v negativních důsledcích očkování. Naopak knihu o jeho významu si nejspíš nekoupí.

Neradi se mýlíme

Když protikladné fakta útočí na naší identitu, mozek to vnímá jako psychologické ohrožení a chrání nás, jak kdyby šlo o skutečné fyzické ohrožení. Obzvlášť stresující situace je, pokud se k nám dostane informace rozporuplná s hluboce zakořeněnými přesvědčeními o sobě (např. jsem dobrý člověk, moje politické názory jsou správné). Pak máme tendenci reagovat buď útokem (začneme napadat protikladné tvrzení), anebo útěkem (přejdeme protikladný fakt). Jako příklad můžeme uvést kuřáka, který proti zdravotním důsledkům argumentuje svým dědečkem. Ten kouřil krabičku denně a přesto se dožil 90 let. Kuřákův mozek si tak vybírá popírat tvrzení „kouření negativně ovlivňuje zdraví“, aby zachoval svou integritu.

V čem konfirmační zkreslení škodí

Kromě špatných rozhodnutí může konfirmační zkreslení posilovat negativní přesvědčení o sobě. Představte si, jak mladá žena vejde na svou první lekci jógy. Je trochu nejistá, pokud jde o její váhu a uvědomuje si, jak ono přiléhavé oblečení odhaluje každý nedostatek. Okamžitě si všimne skupinku vysportovaných holek v rohu místnosti. Když prochází kolem nich, zaslechne smích. Ihned ji napadne, že se smějí na ní. Vybírá místo v zadní části tělocvičny, kde ji nikdo nevidí. Při obtížnějším cviku ztratí rovnováhu a pohledem kontroluje, zda to někdo viděl. Všimne si, že muž vedle skrývá úšklebek. Pomyslí si: "Věděla jsem to! Všichni se mi smějí." Zabodne pohled do země, uteče ven a přísahá, že už nikdy na jógu nepůjde. Tato žena hledala důkazy, které potvrzovaly její nejistotu a zároveň ignorovala všechno, co svědčilo proti - ostatní ve třídě, kteří si ji sotva všimli. Celou zkušeností jen posílila svou nejistotu. Neudělejte stejnou chybu a naučte se v důležitých chvílích konfirmačnímu zkreslení bránit.

Přistupujte k životu se zvědavostí vědce

Vědecká metoda zjednodušeně funguje tak, že si vytvoříme model, který pak měřením a pozorováním ověřujeme. Postupným zpřesňováním modelu se dostáváme blíž a blíž k porozumění. Podstatnou součástí této metody je přiznat, že jsme se mýlili. Díky otevřeností novým poznatkům se z emočně nabitých, zkratkovitých přesvědčení můžou stát racionální, zralé názory. Například mnoho lidí ve volbách volí dle sympatií hlavního představitele strany (emoce). Racionálnější úsudek dosáhneme objektivnějším zkoumáním (srovnání volebních programů, vyzkoušení volební kalkulačky, ochota přehodnotit názor na základě nových faktů).

Vyhledávejte nesouhlas

Vyslechněte si a snažte se porozumět i jiným perspektivám. Řekněme, že kupujete byt a do jednoho jste se obzvlášť zamilovali. Požádejte kamaráda, aby hrál „ďáblovho advokáta“ a hledal důvody, proč tento byt nekupovat. Takovým způsobem máte šanci udělat racionálnější rozhodnutí. Nebo jste třeba milovník kávy a na facebooku vás zaujme článek „10 důvodů, proč pít kávu každý den“. Je snadné si takový článek přečíst a posílit svou lásku ke kávě. Příště si ze zvědavosti zkuste do vyhledávače zadat i „proč nepít kávu“ a zvážit, které z těch 10 důvodů jsou opravdu důvěryhodné.

Uvědomte si negativní myšlenky o sobě

„Vždycky ve všem selžu“ je příklad negativního přesvědčení, které může bojkotovat naši snahu uspět. Už jen fakt, že se selháním počítám, může ovlivnit, jak se v situaci chovám a jak působím na druhé. A pak to, že výsledek interpretuji jako selhání, je často také výplodem mé mysli a vzniká „čtením myšlenek“ druhých. Zkuste přistupovat objektivněji i k sobě a podrobte vaše negativní myšlenky analýze důkazů pro a proti. Jaké důkazy existují pro tvrzení „vždycky ve všem selžu?“ A co na to říká obhajoba? Uvidíte, že váš racionální soudce bude milosrdnější než ten emoční.

Zdroj:

Eyal, N. (17. 10. 2017). Confirmation Bias: Why You Make Terrible Life Choices. Získáno 30. 10. 2017, z https://www.psychologytoday.com/blog/automatic-you/201710/confirmation-bias-why-you-make-terrible-life-choices